Štístkov: tam, kde ožívají sny

LOG 1

   Za nejtemnějších nocí vyplouvají na povrch nejkrutější pocity, které v nás všech dřímají. Skryty hluboko pod našimi šťastnými pocity a veselými náladami. Ve světě, kde za svitu slunečních paprsků neexistuje zloba ani smutek, v noci ožívají příšery z vašich nočních můr. Ale tentokrát jste vy tou noční můrou.

   V malém městečku Štístkov žila mladá dívka. Nemohlo jí být víc než devět let, a její sny dle toho vypadaly.

   Na sluncem ozářených mýtinách se proháněli krásní vílí princové, o kterých jí maminka tolikrát četla. Nad hlavami jim létali motýli, čmeláci a vážky – jejich služebníci a přátelé. Po zemi se plazili a lezli broučci a housenky, které jen čekaly na zakuklení, až na nich sliční princi budou létat po celém světě. Na zelené trávě mezi tím vším seděla ona holčička, princové jí obskakovali a byli oslněni její nadpozemskou krásou. Nutno podotknout, že až tak krásná nebyla, vypadala jako obyčejná mladá dívka. Tmavé vlasy, kulaté tvářičky a dětsky zaoblená postava. Ve svých snech však byla nejkrásnější ze všech.

   To byla ta devítiletá část jejích snů. Noční můry přicházely těsně za ní.

   Nad celou zemí vládla Vílí královna a té se nelíblo, že obyčejná lidská holka dostává více pozornosti než ona – vládkyně všeho. Často se snesla mezi vířící rej víl, jež dívenku obklopovaly a snesla na ně kouzlo. Někdy bylo pouze uspávací, jindy však bylo nebezpečnější. Když byli princové odstraněni, královně nic nebránilo v útoku na dívku.

   V jejích očích zářila zloba a šílenství.

   Pomalým, ladným krokem se blížila k vyděšené dívce, jejíž oči, ve kterých se hromadily slzy, byly rozšířené strachem, ústa otevřená hrůzou.

   Někdy ji vílí královna zabila rychle, jedním krátkým kouzlem, jindy ji mučila a vyžívala se v jejích bolestných vzlycích a úpěnlivých prosbách o odpuštění, jež se jí nikdy nedostane. Někdy umírá na vyčerpání, někdy na následky svých zranění a někdy ji královna nakonec zabije sama.

   Tak či tak se dívenka vždy probudí orosená studeným potem, bez jakékoliv vzpomínky na hrůzy, co se jí děly, jelikož ráno vše špatné zažene.

   Takhle to fungovalo až do nedávna, kdy sny byly jen sny, ale tento rok se vše změnilo. Lidé začali být náměsíční. V jejich snovém deliriu se vydávali do ulic, reinscenovat své noční můry.

   Ráno o tom samozřejmě nikdo neměl ani ponětí a všichni pokračovali se svými klidnými, monotónními dny, jako pokaždé. Jakékoliv důkazy byly z ulic a domů odstraněny, zabití lidé zapomenuti. Jejich rodiny nikdy netruchlili, neměli důvod. Nepamatovali si, že kdy existoval nějaký bratr Jurof nebo teta Variella, ba ani maminka nebo tatínek, babička a dědeček.

   Nu, všichni až na mě.

   Sepisuji tento příběh, abych vás varoval před hrůzami tohoto města.

   Všiml jsem si, že se pověsti o zvláštních věcech v Štístkově rozšířili po celém světě. Nikdo samozřejmě neví, co přesně se zde děje, místní armáda by to nikdy nedopustila. Ať už o nás píší cokoliv, je to pro turisty takovým lákadlem, že jsou ochotni se sem vydat i před nepříznivou geologickou polohu, která jim velice stěžuje se sem dostat. Když se jim to však podaří, nikdy se už nedostanou zpět. Stanou se občanem města.

   Ještě jsem nezjistil, jak tohle zapomínání funguje, a nejsem si jistý, že bych toto zjištění přežil. Jsem si téměř jistý, že by mě strážníci nenechali na živu. Ani nevím, proč si zrovna já uvědomuji vše co se kolem děje. V nocích mě budí vzlyky těch, které souží jejich vlastní noční můry, i těch, které vraždí cizí noční můra.

   Ptáte-li se jak to, že jsem ještě nezešílel, nemám pro vás odpověď. Děje se mi to přibližně tři měsíce, od doby, co zmizelo mé dvojče, Niana. Od té doby pátrám po odpovědích, i když se neposouvám žádnou zásadní rychlostí. Zjistím, co se stalo s Nianou a postarám se o to, aby se to už nikdy nestalo znovu.

   Ztratit dvojče je jako ztratit kus sebe. To vám jistě říká každý. Je to jako, když váleční veteráni přijdou o nohu. Vědí, že by tam něco mělo být, často cítí svrbění, ale nemohou se poškrábat. Podobné je to, když přijdete o dvojče. Pravda, často jsme se hádali, prali se a nemluvili spolu, když jsme byli menší, přáli jsme si být jedináčky, ale to bylo jen dětské rouhání. Nemysleli jsme to vážně. Nikdy bych si doopravdy nepřál být sám. Aby Niana... umřela. Cítím v sobě prázdno, které nejde ničím zaplnit. Nezáleží, kolikrát jsem plakal, řval do noci, prosil bohy o navrácení mé sestry, nic nepomohlo. Teď už nemám dost slz na pláč.

   První měsíc jsem chodil jako tělo bez duše, až se o mne začali rodiče strachovat a dokonce mě chtěli poslat k lékaři. Při mém bádání jsem narazil na staré knihy, kde se psalo o lidech nazývaných psychology. To je zřejmě správné pojmenování pro tohoto lékaře, ke kterému jsem měl jít. Nevím, co by se stalo, kdybych je nepřemluvil, že jsem jen hodně unavený kvůli škole a ten psycholog něco zjistil. Zřejmě by vše nahlásil vyšší moci a já bych byl uvězněn nebo ještě hůř zabit.

   V našem pokoji ani nezbylo nic, čím bych si Nianu mohl připomenout, o to se někdo pečlivě postaral. O zahlazení důkazů. O vymazání Niany z povrchu zemského.

   Často se bojím, že na ni jednou zapomenu. Že až zestárnu, budu si myslet, že byla jen výplodem mé dětské fantazie. Že sen o vílách, který mi jednou jako malá v polospánku vyprávěla, jsem si také vymyslel. Ale ne. Teď jsem si jistý, že moje sestra existovala tak živě a opravdově, jako existuji teď já, zda ne víc. To ona byla to živější dvojče, já jsem raději ležel v knihách nebo hrál deskové hry. Ona by stále létala venku, vymýšlela nové věci a tahala mě všude s ní. Chybí mi. Často jsme udělali kompromis, jako že jsme venku na sluníčku hráli prší nebo že jsme uvnitř realizovali bojové scény z mých knih, kdy ona vždy byla hlavní postavou. Samozřejmě nebylo nic zvláštního, když ona byla venku s kamarády a já zůstal doma. Nebyli jsme stále spolu, jak někdo věří.

   Přesto to není to samé. Nejprve jsem měl pocit, jakoby se měla každou chvílí vrátit domů, aby mi popovídala o svém dni, ale po nějaké době to na mě dolehlo. Nevrátí se.