PROTOŽE TĚ...MILUJU!

15 . KAPITOLA -

Vysvobodit? Já jsem vskutku ten nejvíc naivní člověk v této společnosti. Když se konečně rozhodnu zavolat Emily, která mě nasměruje za nimi do pátého patra. Nevěřím vlastním uším a očím. Podle jeho smíchu a rozzářených očí to rozhodně pro něj nebude žádné vysvobození. Skutečně jsem si nepředstavovala, že budu vycházet z výtahu a uslyším jeho uvolněný smích doplněný chichotáním našich dam z pátého patra. Aby ne, když tady sedí celé zákaznické oddělení. Čemu se vlastně divím. Zkrátka. On je přesně ten typ muže, kterému nedokáže odolat snad žádná žena. Vždy jsem toho byla svědkem, já sama. Tehdy ani já přece nedokázala jemu šarmu dlouho odolávat. Už jen to jeho charisma, které se kloubí s inteligencí. A pokud připočteme jako v matematice vzorec jeho krásy. Máme hotový výsledek. Exemplář dokonalosti. Než promluvím, nadechnu se a napočítám do tří.

„Dámy, omlouvám se, že vás ruším v poznávání našeho šéfa, ale musím si ho vypůjčit nazpět." Když zahlídnu jejich zklamaný výraz. Nenapadne mě nic jiného než slova útěchy. „Však se nebojte. Za měsíc ho budete mít zpět na našem večírku." Mrknu na hlouček žen, které obklopují Lucase jako hejno vos nad lízátkem.

Všechny dámy se ke mně překvapeně otočí a s decentní nechutí se nakonec odeberou ke svým místům. Jen Emily s Lucasem stojí nehnutě a sledují mě.

„Tak co? Stihli jste všechno?" Lehce se usměju na Emily, která mi ihned oplatí úsměv.

„Podstatě všechno. Jen nám chybí právní a digitál."

„Mířím na oběd. Tak jsem si uvažovala, že bych našeho šéfa vzala sebou." Ukážu na ně v ruce svou peněženku.

Lucas se na mě pobaveně podívá. „Vy zvete? Sice jsem už po hlavním chodu, ale dezertem nepohrdnu." Laškovně na mě mrkne a sjede mě pohledem. Tím pochopím kam slovně míří.

„To ještě zvládnete?" Pokývnu hlavou na naše obecenstvo, které ani nedutá a se zájmem nás pozoruje.

„Já toho zvládnu, to byste ještě koukala." Vykročí blíž ke mně, což mé nohy automaticky pobídne k couvání. Jsem až překvapená, jak dokáže mé tělo na něj reagovat. Mám strach. Bojím se, že jednou nevydržím a jedna část mě nakonec podlehne. Je těžké neustále své tělo kontrolovat a být ve střehu. Oprava. Podstatě nejen kontrolovat tělo, ale i svou řeč. Muset mít vše do detailu promyšlené a nenechat se jeho slovy nachytat.

„Tak já, já už raději půjdu." Tak tady jsem se rozhodně nekontrolovala, když se dokážu i zakoktat.

Nenapadne mě nic jiného než se rychle se všemi rozloučit. „Mějte hezký víkend."

„Vy také Anabel." Sborově zazpívají.

„Tak dámy, omluvte mě. Bylo čest vás poznat, ale to víte. Povinnosti volají." Daruje jim jeden z těch jeho dokonalých úsměvů a pokývne hlavou na mě. „Tak jdeme?" Rukou ukáže směrem k výtahu.

„Zajisté." Snažím se znít suše jako ten největší sucharský Angličan na světě. Když odpovím, okamžitě se rozejdu tím směrem, kam ukazuje.

Od toho okamžiku, co vlezeme do výtahu, mě jeho oči bez přestávky sleduji. Nemám odvahu se střetnou s těmi jeho uhrančivými oči. Ale cítím ten jeho pohled, kterým skenuje můj výstřih, až začnu nervozitou klepat prsty do peněženky. Nejhorší je, uvědomit si, že zrovna tohle místo není moc prostorný a tím cítím každý jeho nádech a výdech. Stačilo by o pár centimetru posunout svou ruku a dotkla bych se ho. Sakra. Proč máme tak těsný výtah? Proč jsem si nevzala dnes rolák? A hlavně. Proč ten výtah jede, jak šnek?

„Děje se něco?" Přemýšlivým tonem přeruší můj tok otázek v mé mysli a zvláště to panující ticho mezi námi.

Vzhlédnu k němu a zavrtím hlavou. „Ne, proč?" Zkousnu ret, protože si uvědomuji blízkost našich těl a mám strach abych nevydala ani náznak vzrušení. Proto i raději sklopím zase hlavu.