Mitch Hale - Začátek Konce

Otázka

Jakmile jsem si byl jistý, že už se na něj nic nezřítí, pustil jsem jeho ruku.
„Hodiny..“ Zašeptal jsem.
Vyléčil jsem ránu, způsobenou časovými střelami. Prsten sklouzl z mého prstu a zazvonil o zem, přímo před Derekem.
„Hale... Jo..?“ Zašeptal jsem. „Nikdy..“
Otočil jsem se k odchodu a vyrazil pryč. Zklamal mě. Velmi mě zklamal. Zamířil jsem k Deatonovi. Pokud mě někdo dokázal uklidnit, byl to ten druid.
Možná, že jsem měl poslechnout matku. Možná.. Že jsem se vůbec neměl vracet. Možná by to tak bylo lepší. Nikdy jsem neměl najít ten prsten. Měl jsem ho vyhodit.
Zahřmělo a začalo pršet. Bylo mi celkem jedno, že budu úplně promočený. Chtěl jsem se hlavně dostat co nejdál od toho místa zklamání.
Zaklepal jsem na dveře kliniky. Přišel mi otevřít Scott. Viděl jsem šok v jeho tváři.
„Je tu Deaton?“ Zeptal jsem se tiše.
„Jsi naživu..“ Zašeptal.
„Vysvětlím to..“ Řekl jsem a zabodl pohled do země.
Scott mě chytil za ruku a vtáhl mě dovnitř. Hned, co se dveře zavřely, mě stáhnul do svého vřelého objetí.
„I po tom všem mě stále považuješ za přítele?“ Zeptal jsem se tiše.
Nechápal jsem to. Co všechno kvůli mně udělal.. Když jsem se vrátil.. Málem jsem ho zabil.. Tehdy, ve škole..
„Nikdy jsem tě nezavrhl.“ Řekl on, odtáhl se a zadíval se mi do obličeje.
Viděl jsem v jeho očích odraz těch svých. Hnědých tůní smutku a ciferníků s římskými číslicemi, které je překrývaly. Mrknul jsem. Hodiny zmizely.
„Tak tohle bylo divné..“ Ušklíbl se Scott.
„Co?“ Zděsil jsem se.
Co jsem zase udělal špatně?
„To s těma očima..“ Řekl.
„Ach, tohle?“ Zeptal jsem se a nechal hodiny, ať se zase ukáží.
Přikývl. Rozesmál jsem se. Ještě pořád si na to nezvykl? No co už.
„Co je ti k smíchu?“ Řekl s na oko ublíženým výrazem. Potom se, ale začal smát taky.
„Obdivuju tě. To, čím sis prošel.. Muselo to být pro tebe mnohem těžší, než pro nás.“ Řekl.
„Nemáš ani tušení...“ Promnul jsem si kořen nosu. Nechtěl jsem na to myslet.
„Byl jsi za Derekem?“ Zeptal se.
„Nechci o něm mluvit.“ Řekl jsem.
Jeho obličej nabral zděšený výraz. Z odrazu jeho očí se na mě dívaly ty moje. Najednou úplně temné, plné něčeho nepopsatelného.
„Scotte, co se tu-“ Deaton pootevřel pusu, když mě uviděl.
„Zdravím.“ Usmál jsem se.
„To už mi vypršel čas? Věděl jsem, že umřu, ale že tak brzo?“ Zeptal se.
Upřímně jsem se rozesmál. Hádal jsem, že to je normální reakce lidí, co se setkají se Smrtí osobně.
Vrtěl jsem hlavou. „Nepřišel jsem si pro tebe, ale přišel jsem za tebou.“
„Ach.. Dobře.. Tak pojď dál..“ Řekl trošku nervózně.
Vešli jsme do jeho ordinace. Byla to tak trochu nostalgie. Většinou, když jsem tu byl, zapletl jsem se se Scottem do něčeho nadpřirozeného a potřeboval jsem se dozvědět nějaké informace. Když jsem si myslel, že jsem jen obyčejný člověk. Když jsem měl zablokované vzpomínky..
„Co tě sem přivádí? Moc dobře vím, že tvoje návštěva není jen tak.“ Řekl Deaton.
„Vlastně jsem si přišel pro radu.“ Řekl jsem.
„O co jde?“ Zeptal se Scott.
„Nedávno.. Těsně před tím, než jsem se vrátil.. No, spíš, než jsem utekl matce, jsem měl vymazanou paměť. Viděl jsem však muže, jehož čas ještě nevypršel, ale i tak jej pronásledoval stín smrti. Radil jsem mu, kudy utéct, zastavil jsem stín. Matka mi řekla, že by toho muže nebyla škoda. Potom..“ Zhluboka jsem se nadechl. „Jsem našel prsten s triskelou.. A začal si vzpomínat..“
„To je snad dobře, ne?“ Zeptal se Scott.
„Ne, ne.. Ty nechápeš..“ Vrtěl jsem hlavou. „Řekl jsem o tom otci. On mi pomohl vzpomenout si na mnohem víc. A pomohl mi utéct z roviny času a prostoru. Vrátil jsem se před bránu. A rozběhl se za ním. Myslel jsem si, že nezapomněl.. Že mě stále miluje.. Ale pak.. Jsem jej našel.. S tou ženskou..“
Sevřel jsem okraj operačního stolu a stiskl tak silně, že se ohnul.
„Stilesi.. Zachovej klid.. Dýchej..“ Vyzval mě Deaton.
„Momentálně si nejsem jistý tím, co je správné. Proto jsem přišel za Deatonem. Chtěl jsem se jej zeptat.. Vzhledem k tomu, že Derekův čas téměř vypršel a já jej zachránil z vlastní vůle.. A on mi vrazil nůž do zad.. Vyvstává jedna otázka.. Mám jej nechat žít.. Nebo jej mám zabít?“