Nový řád síly

Nákup

(Poe)

V porodnici jsem strávil noc na chodbě. Ben mě totiž nechtěl k Rey pustit. A já se chtěl podívat na to malé.

Je to snad proto, že je na mě pořád naštvaný?

Nebo je za tím něco jiného?

Ale proč by mě k Rey nechtěl pustit?

Ptal jsem se sám sebe. Přišlo mi to divné, ale i tak jsem tam zůstal.

Odešel jsem až ráno společně s Benem. "Proč jsi mě nechtěl pustit do pokoje k Rey?" Zeptal jsem se ho. "Je to složitější. A navíc nemám čas se tady s tebou o tom bavit. Musím do práce. A ty by jsi se měl vrátit tam kam patříš... do ministerského křesla v tvojí kanceláři na Coruscantu." Řekl nedůtklivě a namířil si to někam pryč.

Já jsem se vrátil zpět k lodi, kde na mě už čekal BB-8. "Letíme BB. Potřebují nás jinde." Oznámil jsem mu a vlezl do svého X-wingu. Odstartovali jsme a vydali se směr Coruscant.

Po přistání. Jen co jsem vylezl z lodi, tak mě všichni vítali. "Vrátili jste se brzy, Poe." Řekl s úsměvem Finn. "Jak to šlo?" Zeptala se Rose. Podle mého pokleslého výrazu poznala, že asi moc ne. "Šlo to dobře... dokud Rey nezačala rodit." Odpověděl jsem. "Ona už porodila? Jak jí je? A co to malé?" Rose na mě chrlila jednu otázku za druhou. "Nevím." Odsekl jsem jí. "Ben mě k ní nepustil. Co jsem mu udělal? Myslel jsem, že jsem se s ním usmířil a on mě ani nepustí se na ně podívat." Stěžoval jsem si jim. "To bude dobré Poe. Uvidíš." Utěšovala mě Rose.

(Ben)

"Co si o sobě myslí? Jó, on je přece ministr obrany a generál zároveň. On může všechno... Ale kdyby nebylo mě a Rey, tak by tu pořád byl První řád a nebo Sithské impérium. Ano, abych zničil sithy, musel jsem spáchat hrozný zločin, který mě tíží pořád, ale život válečníka sem pověsil na hřebík. V galaxii zase vládne mír a já se rozhodl, že budu žít normálním životem. Neříkám, možná v budoucnu obnovím akademii a s ní i řád síly. Ale to už předbíhám. Když už, tak až bude Benovi stejně jako mě, když jsem nastoupil k Lukovi na akademii." Z mého monologu mě vyrušil R2. "Co je R2?" Zeptal jsem se ho. On mi odpověděl dlouhou směsicí pípání, pískání a dalších zvuků. "Jak to myslíš nemel a pracuj? Já zvládám víc věcí najednou. Copak nevidíš, že už stačí jen dotáhnout poslední matku?" Řekl jsem mu, ale on na mě zase začal pípat. "To jako že musím být nutně žena, abych zvládl dělat víc věcí naráz? Nenech mě se zasmát." Řekl jsem mu posměšně. Ale on se naštval, dal mi elektrický šok do nohy a odjel pryč.

Radši jsem si sednul na nejbližší krabici, protože mi ten šok znecitlivěl nohu a já nehodlal upadnout, nebo skákat po jedné noze.

Po asi 10 minutách jsem nohu zase cítil a R2 trochu vychladl a vrátil se. "Stejně je zajímavé, že jsi byl sestrojen ještě před Klanovými válkami a pořád funguješ." Konstatoval jsem a on mi řekl něco ve smyslu 'Mám holt štěstí na majitele.' Tomu jsem se musel zasmát, ale on to vzal s nadhledem a odjel do lodi překontrolovat systémy, jestli fungují.

"Tak co Bene? Jak jde práce?" Zeptal se mě šéf. "Jde to skvěle. Už jsme s R2 hotoví." Odpověděl jsem mu. "To je skvělé. Takže zavolám majiteli, ať si pro to co nejdřív dojde a ty a tvůj astromech máte po zbytek dne volno. Ale je zajímavé, že pořád funguje. Já jen, že se tyhle modely už jen tak nevidí. Natož v provozu. Proč ho neprodáš a nepořídíš si nový model?" Zeptal se mě zvědavě. "Je v mojí rodině už dlouho. Patřil už mému dědovi a beru ho jako součást naší rodiny. Za nic bych ho nevyměnil. Je jedinečný."- A koukám že i věrný. To se u droida jen tak nevidí. Tak na shledanou zítra, Bene."- Nashle, šéfe."

Přišli jsme domů asi tak ve 3 hodiny odpoledne. Otevřel jsem dveře a ucítil jsem nádhernou vůni.

3PO se dal asi do vaření.

Co to asi bude?

"Pane Bene. Už jste doma. Jak se má paní Rey a vaše dítě?"- Mají se skvěle 3PO. Ale pustí je domů až za týden. Mimochodem, náš syn se jmenuje Ben. A než se zeptáš, tak můj nápad to nebyl." Zasmál jsem se a šel se osprchovat od špíny a potu.

Svlékl se a vlezl do sprchy. Pustil jsem horkou vodu. To mi pomohlo se trochu uvolnit a zapomenout na všechny problémy. Na jednu věc jsem ale myslel pořád.

A to na tu Reynu vizi.

Vylezl jsem z koupelny v županu. Oblékl jsem se a vyrazil na nákup. Rozhodl jsem se, že nakoupím něco, co by mohlo Rey potěšit, až se vrátí z porodnice a tak jsem šel koupit dětskou postýlku.

Po dlouhém bloudění v obchodě s nábytkem jsem narazil na to správné oddělení. Měli jich tam spousty a já nevěděl kterou. Po chvíli jsem narazil na zaměstnance, který mi rád pomohl.

Všechno jsem naložil do vznášedla a vyrazil zpátky domů.

Sestavil jsem postýlku, dal do ní matraci, provizorně do ní hodil ještě nepovlečený polštářek a dečku a rozhodl se, že povlečení vyperu.

Nemůže to být taková věda.

Rey to zvládá levou zadní.

Povlečení jsem dal do pračky. To nebyl problém. Problém byl v tom co z toho je prací přípravek.

Tohle ne, to je na mytí oken.

Tohle zase na podlahu.

To povlečení je bledě modré takže prostředek na praní tmavého prádl nebude vhodný.

Ještě nějakou chvíli jsem hledal. Vyndal jsem všechny mycí prostředky a jako naschvál to byla ta poslední láhev, až úplně vzadu.

Přečetl jsem si dávkování, nalil to do pračky a zapnul jí. Pak jsem se podíval ke dveřím koupelny a viděl R2, který začal pískat. Smál se mi. A najednou jsem měl takový pocit, že jsem tady jen pro srandu Mynockům.

Jen co pračka doprala jsem to naházel do sušičky, kterou se mi také povedlo zprovoznit. Pak jsem to vzal a povlékl postýlku. Nekoupil jsem jen tohle, ale i nějaké hračky. Jediné co jsem nekoupil bylo oblečení. To stihla Rey už před nějakou dobou.

Doufám, že se jí to bude líbit.

Už se těším, až je budu mít oba doma.