Moje nejstarší vzpomínky...Pamatuji si... Nemocnice. Lékaře. Vyšetření.Byla jsem..... jiná. Lékaři se mě snažili vyléčit. Moji rodiče se snažili vysvětlit, co se se mnou stalo. Snažili se vysvětlit, co mě přimělo být jiná než ostatní. Nerozuměla jsem. Slyšela jsem, jak doktoři připouštějí, že mě nemohou vyléčit. Říkali, že nikdy nebudu normální člověk, nebo žít normální život. Jak jsem dozpívala, pochopila jsem, co se mnou není v pořádku. Viděla jsem, jak se chovají další děti... byli ...šťastní... smutný... naštvaný. Ale nikdy jsem tyto věci necítila...Cítila jsem se jen... prázdná..... Neúplná.Můj otec mi zoufale chtěl pomoci. Ale moje matka... nebyla nic jako můj otec. O mě se vůbec nestarala. Řekla, že byla přesně jako já, když byla dítě. Řekla mi, že jednoho dne potkám někoho zvláštního. Řekla mi, že někoho potkám kdo by mě přiměl cítit se... kompletní. Můj otec nechtěl poslouchat slova mé matky. Chtěl normální dítě více než cokoli na světě. Zkusil všechno, aby mě udělal šťastnou. Ale... nic nefungovalo. Nikdy jsem se necítila šťastná. Ale cítila jsem... lítost. Cítila jsem se litovat toho smutného muže.Nechtěla jsem, aby se můj otec strachoval... a tak jsem se začala chovat jako ostatní děti. Předstírala jsem, že jsem normální. Můj otec byl šťastný. Nakonec jsme se stali normální rodinou... Ale myslím, že věděl... hluboko ve svém srdci... že jsem to jen předstírala. Ve škole ostatní se děti ke mně zle chovaly . Šikanovaly mě, protože jsem jim byla jiná . Bylo to... nepříjemné. Uvědomila jsem si, že jestli chci aby bylo se mnou řádně zacházeno, budu se muset chovat jako ti druzí. Začala jsem předstírat, že jsem normální... a šikana přestala. Dozvěděla jsem se, že všechno je snazší, když jsem se donutila chovat jako normální člověk, tak jsem to předstírala každou hodinu a každý den. Předstírala jsem, že se přátelím s lidmi... Předstírala jsem, že mám koníčky... předstírala jsem, že mi záleží na kamarádech... ale všechno bylo falešné. Nic jsem necítila. Jediná věc, kterou jsem cítila, byla prázdnota. Jak jsem dospívala. Chtěla jsem zažít život jako ostatní lidi. Chtěla jsem cítit radost... Chtěla jsem cítit smutek... Snažila jsem se udělat něco, co by to mohlo způsobit, abych něco cítila. Vina, hanba, lítost... Chtěla jsem něco cítit. Cokoliv. Nic však nefungovalo. Bez ohledu na to, co jsem udělala, bez ohledu na to, jak extrémní to bylo, ale stále jsem nic necítila.Rada mé matky byla vždy stejná. Jednoho dne potkáš někoho zvláštního. Jednoho dne, se budeš cítit kompletní. Pořád jsem o těchto slovech přemýšlela. Bylo to jediné, na co jsem se těšila. Jediný důvod, proč jsem žila. Setkání s ním. Ten, kdo mě zachrání... doplní mě. A pak jednoho dne...Našla jsem ho. Nesmím ho ztratit. Musím ho chránit. Musím ho donutit, aby byl můj . Nesmím nikoho nechat mi ho vzít. Potřebuji ho. On je to všechno. Stojí mi za jakoukoliv oběť. Na ničem mi jiném nezáleží. Jen na něm. !ON MUSÍ BÝT MŮJ! Nemám na výběr.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
