Povídky unavené studentky

The Underground

Žánr: Sci-fi, Horor, Thriller
Vznik: 6. března 2020 (pátek)
Podnět: Profesorka se s námi při hodině českého jazyka podělila o svou fóbii z tunelů a metra

------------------------------

THE UNDERGROUND

Nastal další nudný stereotypní den a já sám sebe přemlouval, abych vylezl z postele. Hodnou chvíli jsem jen civěl do stropu, než jsem to konečně vzdal a vystrčil nohy zpod teplé přikrývky. Posadil jsem se, chvíli si prsty mnul oči, až jsem si prohrábl rozcuchané vlasy a natáhl se pro mobil na poličku, abych zjistil, jestli mi náhodou nenapsala ta pěkná kočka ze školy, kterou jsem si už pár týdnů namlouval. 
No. Dnešek začíná opravdu skvěle. 
Nejen, že mi nenapsala, ale taky mě čísla na dispeji jasně a stručně upozorňovala na to, že už teď přijdu do školy pozdě, i kdybych nepřetržitě sprintoval až do třídy. Protočil jsem oči v sloup a konečně se zvedl z postele.

Nespěchal jsem. Teda, ne až tak moc. Párkrát už jsem zaspal - no, vlastně už mi hrozila důtka za pozdní příchody. Ale co. Tu jsem dostal i předchozí dva roky střední, takže se asi podvědomě držím tradice.

Ranní hygienu jsem provedl trošičku s větším spěchem než obyčejně, navlékl na sebe ty moderní badass roztrhané džíny a černou mikinu, do ruky vzal suchou housku ze spíže a rozloučil se s prázdným bytem otočením klíče v zámku. Seběhl jsem schody až dolů ze čtvrtého patra paneláku, ve kterém jsme bydleli, a rychlým krokem jsem se ubíral k vlezu do metra. Už za chůze jsem z kapes vytahoval sluchátka a strčil si je do uší. Ráno bez hudby jsem si nedokázal představit. Pokud mi něco dávalo alespoň trochu vůle a odhodlání dojít do školy, byla to právě hudba.

Ignorujíc svoje okolí jsem seběhl po eskalátoru až na nástupiště a vyčkával na příjezd vlaku. Metro tu bylo co by dup, jako slušně vychovaný mladík jsem nejdřív nechal vystoupit všechny stařenky a stařečky o holích, co si už ráno jeli stěžovat ke svým doktorům, a pak konečně vklouzl do vagonu.

Metro bylo ráno vždy nabité, div nepraskalo v pantech, takže jsem se ani nenamáhal s rohlížením se po volném místě k sezení. Beztak bych byl o pět vteřin později nucen se zvednout a uvolnit tak místo jednomu z třesoucích se důchodců, nebo bych jimi byl rovnou osočen, že nechovám ke starým respekt, jak se lidem v mém věku často stávalo. A tak jsem se zatlačil do jednoho rohu, abych se mohl zády opřít o dveře. Vytáhl jsem mobil a již po několikáté zkontroloval notifikace.

"Příští stanice Florenc," rozlehl se vlakem všem pražákům dobře známý orientační robotický hlas, přičemž se metro s úpěním dalo do pohybu. Na mobilu jsem zvýšil hlasitost na maximum, schoval mobil do kapsy a se zavřenýma očima se opřel hlavou o dveře. Snažil jsem se ještě zbývající čas využít co nejúsporněji, než budu muset dávat pozor ve škole. Nechtělo se mi tam. Ostatně, komu by se chtělo. Poslední dobou jsem se tam i trochu těšil jen díky té čičně z druháku, nicméně dneska už ani díky ní. Snad proto, že mi doteď opravdu stále nenapsala, ačkoliv jsem si kvůli ní dokonce i zapl mobilní data, aby viděla, že jsem online, a třeba by ji to donutilo mi napsat aspoň blbé "dobré ráno". Jistě bych jí mohl napsat já sám, ale už jsem to udělal tolikrát, že si vlastně ani nepamatuju, kdy to naposledy udělala ona.

Se značně zhoršenou náladou jsem vylezl z metra na Muzeu a splynul s proudem lidí ubírajícím se dlouhými chodbami na přestup na linku A.

Dneska již po druhé jsem se objevil na nástupišti a znuděně vyčkával na příjezd vlaku. Zatímco jsem přešlapoval na místě, s pozdvižením obočí jsem postřehl, že na nástupišti čeká značně méně lidí než obyčejně. Jak jsem se již zmiňoval, rána bývají na metru nabitá, ale dnes tomu překvapivě bylo jinak. Skoro jsem nevěřil svým očím, když jsem napočítal jen něco málo přes dvacet lidí, čekajících na vlak v obou směrech. Na Muzeu nepřetržitě bývá plno, a ráno ve všední dny obzvlášť.