Léčba |Yoonmin|

1

Každý den byl stejný jako ten předchozí. Ráno vstát, narvat do sebe skoro celé plato prášků na zaplašení hříšných myšlenek, obléknout si bílý plášť a jít konat svoje povinnosti. Od převratu se všechno točilo v kolečku. Abych vám to lépe vysvětlil, všichni, kdo měli psychické problémy, byli zavření v jednom nádherném místě, kterému se říkalo ústav a mělo mříže v oknech. V tomto krásném zařízení, které jsem z duše nenáviděl, se brala jako psychická porucha i homosexualita. S homosexuály jsem pracoval já, byl jsem vystudovaný doktor krátce po atestaci, tak mě přidělili sem.

Byl to docela vtipný paradox, který jsem si ale odmítal připustit. Když se začali gayové odchytávat, táta mi vše vysvětlil a dal mi prášky, na kterých pracoval a které měly tlumit jakoukoliv sexuální touhu, lásku a city obecně. Od té doby jsou to moji nejlepší kamarádi, jinak bych skončil přivázaný k jednomu z těch lehátek jako pokusný králíček jenom proto, že mě vzrušují muži. Ne, vlastně nevzrušují. Už vlastně nic necítím.

"Jimine," kývl na mě starší doktor, jeden z těch horších. Nesnášel jsem, když jsem s ním měl mít službu. Byl jsem moc nervózní a musel se víc hlídat, aby mi neunikl ani jeden odsuzující pohled vůči věcem, co tu děláme.

"Pane Kime," oplatil jsem mu a vydal se na tradiční obchůzku pacientů. Jako první jsem se zastavil u kluka jménem Jeon Jungkook. Byl ze všech zkoumaných subjektů nejmladší, skoro nemluvil a často plakal, za což ho trestali. I při jeho zatýkání mu hodně ublížili, skoro ho zabili, protože jeho přítele, co tam byl s ním, se nepodařilo chytit.

Další mojí zastávkou byl pro změnu nejstarší člen zkoumané skupiny. Z něj elegance, odolnost i charisma přímo sršely. Kim Seokjin. Znal jsem ho ze školy, byl jen o pár ročníků výš.

"Omlouvám se," špintul jsem tak, že to bylo sotva slyšet, když jsem mu do žil píchal nové sérum, po kterém bude pravděpodobně zvracet další tři dny. Vždy jsem k němu cítil určitý respekt a omluva byla aspoň slušnost.

"Dělej, co musíš," odvětil mi stejně tiše a zavřel oči, když jsem vyprázdnil injekční stříkačku.

Mojí dnešní poslední zastávkou před operačním sálem byl Min Yoongi. Menší kluk, který tu byl nejkratší dobu. Už jsem jim pomáhal dělat tahle zvěrstva, když ho přitáhli. Byl celý od své i cizí krve a vzpíral se jako kůň. Taky musel dostat koňskou dávku sedativ, abych ho mohl umýt a přivázat k lůžku, které už nikdy neměl opustit. Ten den mě to stálo dvojnásobnou dávku prášků, protože jeho tělo a tvář mě nedokázaly nechat chladným.

Ale od té doby, co se vzbudil, mě začal pořádně vytáčet. Byl jak ženská s krámama, která mění nálady jak na horské dráze. Jeden den byl zticha a udělal vše, co jsem po něm chtěl. Druhý den mi říkal sestřičko a kdyby mohl, tak by mě plácnul po zadku. Ke všemu měl nějaký komentář a nezapomněl se mu zasmát. A třetí den po mně prskal, že jsem debil, když jim pomáhám.

"Podívejme se, kdo se na mě přišel podívat. Chyběl jsem ti, sestřičko?" ozval se z lehátka, když jsem otevřel jeho "celu". Takže dneska máme očividně dobrý den.

Beze slova jsem k němu přišel a na ruku mu navlékl měřič tlaku.

"Už zase budeme hrát hru "Povídám si sám se sebou"? No tak, víš, jaká je tu zkurvená nuda?" Nedal mi pokoj mezitím, co jsem zapisoval jeho hodnoty. Naprosto stabilní, sakra. To znamenalo, že se na něm za chvíli začnou dělat pokusy.

"Co to bylo za výraz? Nelíbí se ti, že mám dobrý tlak?" podivil se jen tak na oko a já na něj hodil naštvaný výraz, který říkal "Ještě slovo a napíchám ti do žil tolik drog, že tě to zabije".

"Uuuuu, vypadáš ještě roztomileji, když se zlobíš," usmál se a já měl sakra co dělat, abych nedal najevo absolutně nic.

"Sklapni už," řekl jsem chladně a upravil dávkování vitamínů. Celou dobu mě pozoroval svýma nádhernýma černýma očima, jakoby se mě snažil pohltit do temnoty.

"Sestřičko, moc hezky se snažíš. Víš, čím bys mi udělal radost?" zeptal se a zapřel se na loktech jak jen mu to pouta dovolila.

"Nebudu ti dělat radost," odvětil jsem klidně a přemýšlel, jestli mu nezvednu sedativa, aby se zklidnil.

"Ani nevíš, co bych chtěl. Nic úchylného to není, i když bych orálkem nepohrdl... Jau!" vyjekl, když jsem mu zaryl nehty do paže, ale účel byl splněn, sklapnul.

"Opovaž se to ještě jednou říct. Nenuť mě to jít hlásit," sykl jsem na něj a on jen přikývl. Zavřel jsem desky s poznámkami a odešel. Debil jeden, už zase mě rozhodil.

"Park Jimin, nechť se dostaví na operační sál," ozvalo se z reproduktorů a ještě víc mi to otrávilo den.

Šoural jsem se do levého křídla kde byly všechny operační sály. Všude bílo, čisto a smrad dezinfekce. Procházel jsem kolem sálu, který měl prosklená okna. Byl to mučící sál. Uprostřed bylo takové moc pěkné křeslo, na které vás přivázali moc pěknými řemeny a pak se vás snažili moc pěknými způsoby zlomit.

Zrovna tam seděl kluk s tmavými vlasy, bambulkovitým nosem a nateklou tváří. Nikdy jsem ho neviděl, musel být v jiném sektoru.

Z ničeho nic se zpoza rohu vyřítil jiný kluk s červenými vlasy a jizvou pod okem. Vyděsil mě a na sekundu jsem úplně ztuhl. Chce utéct?

Nechtěl, vrhnul se ke skleněné stěně a bušil do ní pěstmi, aby se dostal za tím klukem.

"Tene!" křičel a nepřestával do nerozbitného skla mlátit. Hned na to vyběhl ze stejného směru můj spolupracovník Minhyun a chytil toho kluka za obě ruce. Snažil se mu píchnout stříkačku do krku, ale nedařilo se mu to. Převzal jsem si ji od něj a našel si šanci, jak tohohle blázna uklidnit.

"Díky. Taeyongovi přeskočilo, když jsme Tena odvedli," vysvětlil mi, když se zmíněný Tae svezl v bezvědomí na zem.

Min byl stejný jako já. Teda ne v orientaci, měl přítelkyni, ale ve smýšlení. Nenáviděl to tu stejně jako já a ty kluky litoval.

"Chápu," přikývl jsem a všiml si kamery, jak se na nás zaměřila. Vůbec jsem na ni neměl chuť ukázat prostředníček, vůbec ne.

Pokračoval jsem dál v cestě za svým utrpením. Dnes mě čekala operace žlučníku. Kluk, kterého jsem měl operovat, trpěl obrovskými bolestmi a teplotami, než se konečně dostal na operační stůl. Nebyl jeden ze skupiny mých subjektů, takže jsem u něj byl asi jen dvakrát. Jmenoval se Choi Minki a bylo to takové malé ustrašené kotě, i když byl vyšší než já. Svými rysy hodně připomínal dívku a jeho nevinnost připomínala koťátka.

Už ležel připoutaný a připravený na sále. Po tvářích mu tekly průzračné slzy a když mě viděl, silně si skousl ret, až se mu zbarvil krví. 

Ty vole, to mu někdo řekl statistiky úspěšných operací? Pravda byla, že šance na přežití, byla malá. Společně s tou mojí probíhalo ještě dalších pět operací, takže o náčiní byla docela nouze. Stejně jako o doktory.

"Budeš v pořádku, slibuju," zašeptal jsem mu do ucha. Kývl jsem na sestru, aby začala s narkózou. Pak už jsem se plně soustředil na operaci a v duchu se modlil, aby byla úspěšná.