Temnota Mezi Námi

|10. Dvě strany - dva členové rodiny |

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

    „Když jsem byl malý, nikdy bych neřekl, že se ocitnu v situaci, jako je tato. Nikdy bych neřekl, že palácove služebnictvo pro mě bude víc, než jen skupina lidí pracujících pro mého otce, jelikož jsem si nemyslel, že bych od něj musel jednoho dne utéct.  

    Jakmile jsem se tehdy zbavil Harowa a pokračoval až k hranicím Launy, krátce před jejím začátkem jsem potkal muže s povozem, který mířil do Mariley. Zastavil jsem jej a požádal o pomoc – řekl jsem, že mí rodiče zemřeli a já zůstal sám, jestli prý nemá aspoň něco k jídlu. 

    Byl to celkem vysoký zavalitý chlapík s brněním na sobě, takže jsem mohl říct, že patřil mezi vojáky. Čekal jsem, že mě odbije, řekne ať se mu klidím z cesty, jenomže to jsem se mýlil. Tehdy mi podal pomocnou ruku a řekl, ať si jdu sednout vedle něj, že se o všechno postará. 

    Nebudu lhát, ten den jsem strach měl a nebyl pouze malinkatý. Měl jsem strach, že by mě voják, vedle kterého jsem seděl, mohl udat těm co hlídají bránu Launy a v malém okamžiku už bych byl zpět u svého otce – nebo hůř, že by mě mohli poznat. 

     Každopádně se ukázalo, že můj strach byl zbytečný, protože voják zůstal zticha. Zatímco prohledávali jeho vůz, poklidně seděl vedle mě, rty pevně sevřené u sebe. Zarazil jsem se jenom v době, kdy se vojáka zeptali, kdo jsem. Samozřejmě, oddechl jsem si, že mě tehdy nepoznali, ale strach mě neopustil ani náhodou. 

    Voják svůj strach narozdíl ode mě neukázal. Naprosto nenuceně strážníkům zalhal, že jsem jeho syn a jakmile nás pustili dál, mlčel ještě celou cestu až do Balderu, malinké vesničky poblíž Taru, hlavního města Mariley, kde sehnal jídlo pro své koně, sebe a překvapivě také pro mě. 

    Nezastavovali jsme se tam však dlouho. Jeli jsme přes noc a voják mě dokonce nechal spát v povoze s vypůjčenou tlustou dekou, jež u sebe vezl. 

    Tarus byl nádherné město. Když jsem jej poprvé viděl, vypadla mi všechna slova, jimiž bych ho popsal. Nesmírná krása, vlídní lidé a zámek, který se tomu v Therradu vyrovnat nemohl. 

    Zjistil jsem, že voják který mě dovezl až sem je vlastně příslušník královské stráže jménem Kai Bendrew. Spolu se svou ženou Nerou a synem Kylem bydlí ve větším domě blízko zámku a svěřil se mi, že mu někdy přijde až moc velký a prázdný.

    Strážník Bendrew tehdy své ženě i synovi všechno vysvětlil - jak mě našel a co tady dělám - a oni mi nabídli, že u nich můžu nějakou dobu zůstat. Pamatuju se, že mi to tehdy přišlo nesmírně zvláštní - rodina která poskytne neznámému dítěti střechu nad hlavou? To je více než překvapivé.

    Když se mě zeptali na mé jméno, nemohl jsem jim samozřejmě říct své pravé, proto jsem si musel nějaké vymyslet. „Joey Freed," zalhal jsem jim tehdy a zmínil jméno postavy z jedné z knih, kterou jsi mi dala.

    Co si tak pamatuju, od té doby jsem tam zůstal a žil s nimi jako by byli má vlastní rodina."

    Trhnu sebou a otevřu oči dokořán při zvuku konejšivého hlasu z mého dětství. Ozývá se kolem mě a čte dopis, jež jsem napsal když mi bylo patnáct jako vzkaz mé mámě. Pamatuji si, že jsem jej tehdy vzteky roztrhal a s křikem proklínajícím ji, že mě tady nechala, ho hodil ze stály přímo do oceánu pod ní.

    Tak co tady dělá teď?

    „Ale mami," pokračuje neznámý hlas ve čtení dál, „pamatuješ si na tu skleněnou dýku, kterou jsi mi dala? V poslední době podivně září a promlouvá ke mně. Vím, že to zní bláznivě, ale je to tak. Nebo jsem se opravdu jen zbláznil, co mami?"