Bylo nebylo

1.kapitola

Milý deníčku,

nejraději bych tu zůstala s mými kamarády, než abych musela jet s mou rodinou někam do Evropy. Moje máma s mým bratrem dostali lepší zakázku od firmy „ De la France" jak vidím, tak jedeme do Paříže... samá francouština a žádná angličtina. Neříkám že mi nejdou jazyky, ale Paříž se mi hnusí už od pohledu. Proč? Protože je to zamilované město plné hrdliček co pořád cukrují.

Miluju svou rodinu, ale to co si donesla má matka domů všechno mění. Můj bratr má stejný názor jako já, bohužel já ho dávám více najevo.

Matčin přítel Hill, je podobně starý jako já. Je mu cca dvacetpět a mé matce skoro čtyřicet. Nádherný pár nemyslíš?

A teď si určitě říkáš..." proč se svou matkou pořád bydlíš?" hned ti to řeknu.

Můj Táta před šesti lety zemřel na rakovinu a já jsem se s tím neuměla vypořádat. Byl to jeden z nejupřímnějších a nejvěrnějších lidí co znám. To co mu jeho manželka provedla si nezasloužil. No řekněme ,že můj bratr je nemanželské dítě, které nezná biologického otce. Asi jsi to pochopil.

„Clare! Pojď už. Letadlo nám letí za hodinu."

„Joo! Už jdu.."

Dobalila jsem si poslední věci a naposledy se rozhlédnu po mém, teď už, bývalém pokoji.

Celý můj dosavadní život musím nechat jít. Všechny vzpomínky. Tenhle dům.

Nechtělo se mi odsud odcházet. Je mi přece dvacet.

Přemáhali mě mé domněnky, které si nemohu splnit. Něco jsem matce slíbila, a to taky dodržím.

Když scházím schody z druhého patra, kde se nacházely naše pokoje plné smutných i radostných vzpomínek, chce se mi brečet. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že to tu opustím, natož s donucením.

Miluju tohle velkoměsto. Miluju celý New York.

Najednou mi rupne v mé palici a ihned vyběhnu i s kufrem, což se divím, ven a nezastavuju se. I přes to ,že na mě má matka hystericky volá a rozkazuje mému bratrovi ať chytí svou mladší sestru.

Neohlížím se zpět. Nechtěla jsem do Francie, tak tam ani nepoletím. Tohle je můj život a ona mi ho nezkazí. Ať si jede kam chce. Já tu zůstávám. Nenechám ho tu samotného. Nikdy!

Když jsem doběhla na hřbitov, nechala jsem slzám volný průchod. Klekla jsem si k hrobu mého táty a pomalu jsi četla náhrobní nápis neboli upravený epitaf, který jsem napsala jako malé děvče co nemělo rozum.

„Zde leží milující otec, manžel a přítel.

Jsi můj hrdina."

Samozřejmě první část textu matka dopsala. Netušila jsem, že zemře.

„Kéž bych mohla vrátit čas. Ráda bych vrátila chvíle, když jsme se nepohodli a nehnula se od tebe. Nikdy si pro mě neumřel." Šeptla jsem mezi vzlyky a pomalu vstala.

„Neboj se, já se vrátím." I přes tu bolest jsem se otočila. Moje nohy se rozešli směrem k mému bratrovi, který tušil, kde budu zalezlá. Připadá mi, že jsme jak dvojčata, i když nejsme stejné krve.

Je o dva roky starší jak já, ale vůbec mi to tak nepřipadá.

Má bláznivé nápady, které si chce splnit, ale na druhé straně je ochranářský a zodpovědný. Vím, že se bláznivý a zodpovědný vylučuje, i přes to si za tím stojím.

Můj bratr si mě k sobě tiskne. Ty proudy slz se nedaly zastavit. Austin mi vzal kufr, který za námi táhl.

Pomalým krokem dojdeme k taxíku, který nás má odvést na letiště.

Auto se pod námi lehce prohlo, když jsme dosedli s Benem na sedačky. Matka mě probodávala vražednými pohledy a já jí je s radostí oplácela.

Vytáhla jsem si z kapsy telefon a do něj zapojila sluchátka. Hlasitost jsem si zesílila nejvíc, co to šlo. Zbytek cesty jsem s Matčinými nadávkami ignorovala.

Když jsme dorazili na letiště, už jsem naději, že si to Miriam rozmyslí, zahodila.

Ona to tu nenáviděla. Na rozdíl od její dcery a na to se neohlížela.

Naše letadlo mělo bohužel zpoždění, ale "paní dokonalá" to viděla jinak.

Moje hnědé vlasy mi padaly do modrých studánek, které mám po otci. Najednou se rozešla ke mně a sedla si vedle na volné místo. Naklonila se blíže k mému uchu a šeptla mi do něj slova, která jsem vážně slyšet nechtěla... „ Víš, co jsi mi slíbila? Radši ti to připomenu. Slíbila jsi mi, že se mnou zůstaneš sedm let po Simonovým pohřbu."

Na to jsem se napnula a mírně jsem se k ní otočila. „Víš ještě necelý rok a můžu zmizet." Odfrkne si a ladně odkráčí k automatu na kafe.

Nenáviděla jsem ji. Nikdy to nebyla má matka, aspoň se tak nechovala.

_______

Doufám, že se líbí.
Tenhle příběh bych pojala, jako jeden z mých lepších, tak doufám.
Ještě jednou se omlouvám za to že jsem stáhnula publikaci Love brings hope.
Budu se snažit ho nějak vylepšit, aby dával smysl.. popravdě jsem se do něj až moc zamotala...hups xd

Další kapitola bude co nejdřív.

Themysteriously1