Mitch Hale - Začátek Konce

Zlomená duše

Zvedl se vítr, který rozebral budovu a uvěznil nás ve víru. Jakoby odevšad se ozývalo zvonění kostelních zvonů, vlčí vytí a křik banshee. To vše vyplněné úpěním duše ghost ridera. Viděl jsem v jeho očích ty svoje. Ručičky v nich zpomalovaly tempo otáčení, až to vypadalo téměř děsivě. Duhovky zčernaly, tetování na ruce se roztáhlo k prstům i k rameni. Pálilo to. Pohlcovala mě moje vlastní moc. Teď jsem, ale nemohl přestat. Ne, když jsem byl tak blízko jeho zničení.
Nade mnou se zhmotnila moje vlastní duše. Věděl jsem, že ji vidí i ostatní, dle jejich pohledů. Jejich oči byly plné zděšení. Moje duše popadla duši ghost ridera a vyrvala ji ven. V tom okamžiku se jeho tělo rozpadlo na prach a má duše se vrátila do mého těla i s tou jeho. Kusy budovy padaly na zem. Podařilo se mi však zařídit, aby ani jeden nedopadl na mé přátele. Prach tančil všude kolem. Zvedl jsem ruku nad sebe a luskl prsty. Prach se nade mnou zformoval do ciferníku hodin s ručičkami na dvanácté. Potom se rozlétl všude kolem. Bleskově jsem vytvořil bariéru kolem ostatních. Ne však kolem ostatních ghost riderů, ukrývajících se snad ve všech místnostech. Pokud by je to zasáhlo, zemřeli by. Ghost rideři jeden po druhém dopadali na zem. Mrtví.
„Je.. Po všem?" Zašeptal Scott.
Pootočil jsem hlavu a zadíval se svýma černýma očima na Dereka. Ty oči se už zpátky nezmění. Ne po použití dvanácté.
Třásl se. Jeho oči byly vytřeštěné hrůzou. Myslel jsem si, že by pro ně bylo lépe, kdyby zapomněli na to, že se něco takového vůbec stalo.
„Hodiny.." Zašeptal jsem.
V odrazu Derekových očí jsem uviděl zazářit zlatý ciferník v těch svých. Vyvinul se. Měl novou podobu. Moje moc byla silnější. Díky dvanácté.
„Zapomeň-"
„Ne!" Vykřikl Derek, přiběhl ke mně s objal mě.
Vykulil jsem oči a zíral někam do neurčita s otevřenou pusou.
„Ty idiote..." Zašeptal jsem. „To bylo tak nebezpečné.."
„Nechci, abys mi vzal tu vzpomínku. Vím, že jsi to udělal kvůli mně. Prosím.. Odpusť mi to. Odpusť mi, co jsem udělal. Já.. Myslel jsem, že jsi nadobro pryč.. Že mi tě vzali.. Že už se nevrátíš.. Ona.. Byla na mě naštvaná, jelikož jsem se jí nevěnoval, jenže.. Nikdy.. Nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě.. Miluji tě, Sti.. Víc, než cokoliv.." Zašeptal.
Oči se mi zaplnily slzami, které začaly dopadat na jeho rameno. Nedokázal jsem.. Nedokázal jsem mu odpustit. Tohle bylo přes čáru.. Pokud mě chce získat zpět.. Tohle rozhodně stačit nebude..
Odstrčil jsem jej od sebe, díky čemuž jsem se dočkal zmateného výrazu v jeho tváři.
Se zlomeným výkřikem jsem zmizel. Objevil jsem se na pařezu Nemetonu, kde jsem se posadil, přitáhl kolena k hrudi a položil na ně svou hlavu. Brečel jsem. Brečel jsem, jako nikdy dřív. Nevěděl jsem.. Nevěděl jsem, co je správné. Zachránil jsem ho, on chtěl, abych mu odpustil.. Neměl absolutně tušení, čím jsem si musel kvůli němu projít. Když jsem je viděl.. Bylo to, jako by mi někdo udělal do srdce velkou díru. Ještě nebyla zacelena.. Ještě ne.. A nevěděl jsem, zda někdy bude. Zda někdy budu znovu milovat.. Dereka Halea..