miraculous - Ona je moje, Felixi

11.

Chat Noir :

Už jsme se skoro našimi rty dotýkali. Když tu z ničeho nic jí zazvonil telefon a ona se odtáhla.

"Kdo to je?" zeptal jsem a snažil dělat, jakože nic.

"To je od Felixe, prý mám dorazit pod Eiffelovu věž" řekla a tak nějak smutně, se na mě ohlédla.

"Tak to, abychom vyrazili" a nastavil jsem jí ruku, jakože, ji vezmu přes střechy.

"Chate, já raději půjdu sama" a koukla mi přímo do očí. Ty její se lesky jako paprsky slunce, v tom nejčistším jezeře.

"Ale, vždyť?" ona se jen otočila.

"Já vím, ale bude to tak lepší, hezký večer" řekla s pláčem na krajíčku a pak odešla. Já tam jen stál a nevěděl, jak reagovat. Pochvíli jsem se odhodlal jít domů. Tam jsem si lehl do postele a začal chvílemi i brečet.

Marinette :

Když jsem ho málem políbila, tak jsem si uvědomila, že to takhle nemůže být. Naštěstí mě zachránil telefon.

Odtáhla jsem se od něho a šla si tu zprávu přečíst.

"Kdo to je?" zeptal se mě a já mu odpověděla.

"To je od Felixe, prý mám dorazit pod Eiffelovu věž" otočila jsem se na něho a viděla jsem ty jeho zelené oči jako smaragdy . Začalo se mi chtít brečet.

"Tak to, abychom vyrazili" řekl a ukázal rukou, já jsem, ale jen viděla jak ji má bílou, a zhrozila jsem se. Ne znova to neodpustím. Řekla jsem si v hlavě a věděla jsem, co musím udělat.

"Chate, já raději půjdu sama" otočila jsem se a viděla jen ty zelené oči, jako smaragdy. Málem jsem se tam rozbrečela.

"Ale, vždyť?" otočila jsem se, abych se na něho dál nemusela dívat.

"Já vím, ale bude to tak lepší, hezký večer" zalezla jsem do pokoje a zavřela poklop, když jsem tak učinila, tak jsem se tam rozbrečela. Po chvíli jsem si utřela obličej, a pomalu odešla.

Když jsem vyšla z pekárny, tak jsem si všimla, jak Chat odskočil.

"Snad jsem mu moc neublížila" řekla jsem na hlas a pomalu šla k Eiffelově věži, kde mám sraz s Felixem.

První, co, tak jsem se divila, že u ní nikde nikdo není, ale to bylo to nejmenší. Poté se vynořil z poza rohu, co si Budeme vypadal oslnivě, což je od jeho reálu trochu rozdíl.

"Ahoj jsem rád, že jsi přišla" řekl a uklonil se mi.

"Ahoj, to nestojí za řeč" a také jsem se uklonila, ale jako dáma.

"Vypadáš naprosto úchvatně, až bych tě skoro nepoznal" to mě sice maličko zaskočilo, ale nadále jsem se usmívala.

"Děkuji, nevím co na to říct, tobě to také sluší" řekla jsem a koukla se za něho.

Byl tam stůl s dvěma židlemi a rudými růžemi uprostřed. K tomu to bylo nádherně osvětlené a byla zde kapela s houslemi a hrála, naprosto překrásné melodie.

"Tak můžeme, řekl a podal mi ruku, já si vzpomněla na Chata, a proto jsem se rozešla, ale tu ruku jsem mu nedala.

"Dobře, tak se posaď " řekl a vysunul mi židli. Já se posadila a on také, naproti mě.