Léčba |Yoonmin|

2

"Co tu děláš?" zeptal jsem se Minhyuna, když jsem přišel do sesterny, kde většina doktorů odpočívala. Nebyly tu kamery a bylo tu kafe. Prostě dokonalost a luxus.

"Čekám, až domučí Tena. Co tu děláš ty?" oplatil mi a hodil po mně jablko.

"Teď jsem skončil s operací a mám noční. Jak je na tom ten Tae?" zajímal jsem se a s chutí se zakousl do ovoce. Tak nějak to bylo první jídlo, co jsem za dnešek snědl.

"Hned po Tenovi jde na mučení. V jeho vlastním zájmu doufám, že umře už po prvním kole. Slyšel jsem hlídače, jak si povídají o tom, co mu provedou. Jak šla operace?"

"Šla dobře, určitě to přežije," odpověděl jsem a vyhodil ohryzek do koše. Min se se mnou za chvíli rozloučil a šel odvést Tena nebo spíš odtáhnout Tenovo tělo do jeho pokoje. Já se vydal zkontroloval své pacienty.

Jako první jsem šel ale zkontrolovat Jina. Ten jed už měl začít působit na jeho tělo.

Nemýlil jsem se. Jin se kroutil v bolestech a ze všech sil se snažil nekřičel. Také se snažil přitáhnout si ruce k tělu a zkroutit se do klubíčka, ale řemeny mu to nedovolily.

Přál jsem si mu pomoct, ale nevěděl jsem jak. Hlavně, kdyby mě chytili, skončil bych milionkrát hůř než on.

Proto jsem se radši otočil a šel zkontrolovat Yoongiho, když to Jin nevydržel a začal křičet. Zase se podpíral lokty a zíral na mě, když jsem k němu došel. Bohužel Jinův řev byl slyšet i tady.

"Nebavilo tě poslouchat Seokjina, tak jdeš raději za mnou?" usmál se Yoongi a bolestně zakňoural, když se mu provazy ještě více rozedřely kůži.

"Znáš ho?" podivil jsem se a sedl si na židli vedle jeho lůžka. Už muselo být okolo půlnoci, takže u kamer nikdo nebyl. Aspoň chvilku jsem si mohl trošku oddechnout.

"Znám jeho přítele. Stejně jako Jungkookova. Jak je na tom Kookie?" zajímal se dál a zase se mi očima snažil propálit díru do duše.

"Žije. Pravděpodobně do něj budou pouštět proud, aby vyklopil, kam jeho přítel utekl," informoval jsem ho a hned na to mi došlo, že jsem to asi dělat neměl.

"Jak se na to můžeš dívat, sestřičko? Nebo hůř, dělat tyhle věci? Taky si o nás myslíš, že jsme zvířata? Jenom proto, že někoho milujeme?" povzdechl si. Nemohl jsem mu odpovědět. Nemohl jsem mu říct, že kvůli tomu, že pomáhám systému, nemůžu v noci spát. Že s nimi soucítím víc, než si myslí. Ale on se usmál, jako by mi viděl do hlavy a četl mi myšlenky.

"Víš, sestřičko, jednou všechno skončí... Bude jednodušší stát na té straně, v jejíž myšlenku věříš, až na to dojde. Jednou tě přestane bavit lhát si sám sobě," pokračoval a ve mě hrklo. Přece není možné, že by to o mě věděl, ne?

"Láska má mnoho forem a může vzniknout mezi různými lidmi. Není to nic špatného. Nic za co by se měl do někoho pouštět proud," zavrtěl záporně hlavou a já mu zase zaryl nehty do paže. Kdyby tohle někdo slyšel, Gi by skončil pod proudem taky. Musel se ještě o trochu ztišit.

"Víš, čím bys mi udělal radost?" Už zase ta jeho otázka...

"Nenech je Kookiemu ublížit. On nic neví, nemůže za to," zašeptal tak tiše, že ho kamery neměly ani tu nejmenší šanci slyšet. Vytřeštil jsem oči a rty otevřel v němé odpovědi.

"Nejsi jeden z nich a víš to," předběhl mě v odpovědi a snad ještě upřeněji se na mě díval otírajíc se jedním prstem a hřbet mé ruky.

Zvedl jsem se a zbaběle utekl jak nejrychleji mi to nohy dovolily. Hlava mi třeštila jako by mě někdo vzal vázou a srdce mi bušilo jako srdce ledňáčka. Sakra, jak to může vědět?! A jeho dotek byl jako výboj elektřiny. Vylovil jsem z kapsy plato a hodil do sebe další prášek.

Rychle jsem běžel do skladu pro sérum, které by mělo zvrátit účinky toho, co jsem do Jina píchl předtím. Spěšně jsem vzal injekci a zamířil si to k jeho pokoji. Okamžitě jsem mu to sérum vpravil do žil. Yoongi měl pravdu... Nejsem jeden z nich.

"Předstírej, že je to ještě horší bolest. Za chvíli pak předstírej, že jsi bolestí upadl do bezvědomí," pošeptal jsem mu a vytratil se z jeho pokoje, jako bych tam nikdy ani nebyl. Rovnou jsem šel za Kookiem.

Seděl na svém lůžku v bílém triku a černých kraťasech, které tu nosili všichni pacienti.

Na stole měl položenou svoji dokumentaci, po které jsem sáhl a přečetl si ji, i když jsem většinu napsal já. Kromě plánu na zítřek- mučení proud, velikost: 1-8 mA, při nespolupráci: 8-14 mA, nepřekračovat 15 mA.

"Zabijete mě?" ozval se vedle mě Kookie slabě a upřel na mě uslzený pohled.

"Ne. Teď mě dobře poslouchej, ano? Zítra, až tě posadí do křesla, až na tebe mrknu a zapnu stroj, předstírej, že jsi pod elektrickým proudem. Jen předstírej. Jestli mě neposlechneš, jsme oba mrtví," řekl jsem mu tiše a obratně vymazal jméno doktora Kima a přepsal ho na své k zítřejšímu mučení. Kookie na mě sice dost dlouho vyvoraně zíral, ale pak zmateně přikývl. Usmál jsem se na něj a odešel. Sakra, už dlouho jsem se neusmál a moje mimické svaly nebyly očividně v kondici.

Další den šlo všechno podle mého plánu. Nikdo se o ničem nedozvěděl a Kookie byl dobrý herec. Vždy, když jsem mu dal signál, začal se svíjet a křičet. Dost jsem se bál, že nám na to přijdou, ale nestalo se tak. Do záznamu jsem zapsal falešné hodnoty a odvedl ho zpátky na pokoj.

"Děkuju," hlesl, když jsem mu přivazoval ruce. Jemně jsem se na něj pousmál a kývl na něj.

Poté jsem zamířil za Yoongim, abych mu nenápadně naznačil, že se o Kookieho nemusí bát. Ale nenašel jsem ho na jeho lůžku s jeho typickým úšklebkem.

"Sakra, co?" utrousil jsem sám pro sebe a rázným krokem vyšel z pokoje, takže jsem se srazil s doktorem Kimem.

"Pane Kim, kde je Min Yoongi?" vypálil jsem, přesto, že jsem se snažil zklidnit svůj hlas.

"Ve výslechovce. Byl vzpurný," oznámil mi chladně a hned se dal na odchod. Kdo to kdy viděl mi krást pacienty?! Kypěl ve mně vztek... Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl jsem o něj docela velký strach.

Výslechovka nikdy neznamenala nic dobrého.