Léčba |Yoonmin|

3

Uřícený jsem doběhl před výslechovku, která se dost podobala mučící místnosti. Měla prosklenou stěnu, přes kterou jsem nahlížel dovnitř.

Yoongi ležel zbitý na zemi a obkličovali ho další tři muži. Obličej měl zkřivený obličej bolestí a držel se za břicho.

"Zvedněte ho a podržte u zdi," rozkázal vedoucí a zbytek jeho cvičených psů ho ochotně poslechl. Zvedli Yoongiho a surově ho natlačili ke zdi. Vedoucí vyndal bič.

"Ne," vydechl jsem vystrašeně. To ho opravdu chtěli zbičovat?!

"Jimine, jsi v pořádku?" ozval se vedle mě Minův hlas, ale já nedokázal odtrhnout pohled od těch hnusných lidí, co z Giho servali tričko a odhalili tak holou kůži na jeho zádech.

Vzduchem prosvištěl bič a zaryl se Yoongimu do zad. Zanechal mu tam krvavý šrám, ale Gi vydal jen tiché syknutí.

"Ne! Ať ho nechají, tohle nesmí!" vyjekl jsem a chtěl se rozběhnout dovnitř, když mu na zádech přistála čtvrtá rána a Gi už nezvládl udržet bolestný křik.

Min mě prudce chytil za ramena a otočil mě čelem k sobě.

"Buď zticha, jinak skončíš vedle něj," zasyčel a nehty mi zaryl do ramen.

"Mine, já..." Neuvažoval jsem racionálně, jakoby ty prášky přestaly fungovat.

"Já vím, vydrž to, když tam teď vběhneš, skončíš stejně a šance se o něj potom postarat zmizí," přikývl a nepřestával se mnou udržovat oční kontakt mezitím, co za námi křičel Yoongi.

Naštěstí za chvíli přestal. Minhyun mě pustil a já se otočil přesně ve chvíli, kdy se Yoongi zhroutil na zem. Mučení bylo ukončeno. Rychle jsem vběhl dovnitř s Minem v zádech a málem jsem tak srazil vedoucího.

"Co tu děláte?" vystartoval na mě a chytil mě za uniformu.

"Jsem Park Jimin, jeho ošetřující lékař, tak ze mě sundejte ty svoje pracky, než si půjdu stěžovat, že jste mi zbičovali pacienta bez mého vědomí a vyrazí vás!" opětoval jsem mu stejným tónem, odstrčil ho a sehnul se k Yoongimu, který trhavě dýchal.

"P-pěkně, ses-sestřičko," dostal ze sebe mezi nádechy a pokusil se o svůj úšklebek, který byl ale hned přerušený bolestnou grimasou.

S Minem jsme ho zvedli ze země, podepřeli a dovedli do pokoje.

"Nedělej blbosti," řekl mi ještě Minhyun a pak se ztratil.

Nechal jsem Giho, aby si lehl na břicho a začal mu opatrně čistit docela hluboké krvácející rány na zádech. Vždycky sebou trhnul, když jsem mu na ránu přiložil dezinfekci a snažil se tlumit bolestné vzdychání. Pomohl jsem mu se obléknout a lehnout si do normální pozice.

"Co tě k tomu vedlo, sestřičko?" zeptal se, když jsem mu připevnil zápěstí, ale ne tak těsně, jak bych měl, a připravoval si sedativa, které mu píchnu do žil. Dal jsem mu větší dávku, než jsem napsal, aby ho to nebolelo a mohl se prospat.

"To je jedno," odvětil jsem. Prášky mě naštěstí zase zklidnily dost rychle, takže už mi srdce nebušilo jako splašené. Přemístil jsem se k jeho ruce a zkušeně mu napíchl žílu, abych do ní vpravil příslušnou dávku.

"Píchání ti očividně jde," prohlásil perverzně a provokativně si skousl spodní ret.

"Jestli takhle mluvíš i s doktorem Kimem, tak se nedivím, že ti tak ublížili," uchechtl jsem se.

"Je ti líto, že mi ublížili?" Na to jsem jen něco neurčitě zamumlal.

"Zmlátili mě, protože jsem se vzrušil, když mi pustili gay porno. Fakt by mě zajímalo, co si mysleli, že se stane," přemýšlel nahlas a já sebou při zmínce o pornu škubnul.

"Kookie je v pořádku," hlesl jsem ještě před odchodem.

"Co? Jak to myslíš?" Kdyby mohl, určitě by vystřelil do sedu.

"Tak jak to říkám," odbyl jsem ho tiše.

"Děkuju, sestřičko. Opravdu děkuju." Jeho výraz se úplně změnil. Najednou neměl ten klasický úšklebek, ale v očích se mu zračila upřímnost.

Na rtech se mi rozlil úsměv a u srdce jsem ucítil zvláštní pocit. Zvláštní svírání a bušení.

Sakra, ne! Spěšně jsem odešel a vytáhl prášky. Za poslední dny mi docházely. Musel jsem si opatřit nové, protože tenhle pocit bych rozhodně v sobě mít neměl.