miraculous - Ona je moje, Felixi

12.

Marinette :

Všechno, šlo jak po másle. Nejdříve nám číšník, který stál opodál přinesl polévku. Přesněji kuřecí vývar s nudličkami, které miluji.

"Tak jak ti chutná?" přerušil zvuk klidné houslové hudby, můj hostitel.

"Děkuji, je to výborné" a koukla jsem na něho. Bylo vidět to něžné červenání, na je ho lících.

"To jsem rád, a řekni mi něco o sobě" přitom se díval přímo na mě a já vnitřně začala malinko panikařit.

"No tak, kde mám začít, jmenuji se Marinette, studuji  Gymnázium Francois se Duponda, je mi 15 let a chtěla bych se stát módní návrhářkou, a co ty? " doufala jsem, že mu to bude stačit, ale moc jsem tomu nevěřila.

"No já jsem o rok starší než ty a Adrien, studuji na Londýnském gymnasiu a dělám kouzla s kartami" to jsem vykulila oči, zrovna u někoho, jako on, bych nic takového nečekala.

"Tak to je zajímavé, a mohl by jsi mi prosím nějaké ukázat?" a čekala s nadšením, jako malé dítě na večerníčka.

"Když tak někdy později, teď nám nesou hlavní chod" ukázal na číšníka který přinesl na tácu humra.

"Dobrou chuť" řekl číšník.

"Děkuji, ale nemáte tam prosím něco jiného, nechci si stěžovat, ale takovéto mořské tvory, moc nemusím" Felix se na mě podívat s maličko pohrdavým pohledem.

"Jistě a co by jste si dala?" a podíval se na mě celkem zklamaně.

"Co tam máte na výběr?" zeptala jsem se a koukla na Felixe mě jen pozoroval.

"Vyberte si prosím něco z jídelníčku" podal mi ho a já nevěřila svým očím. Felix vážně rozhodoval za mě, aniž by mě znal, nebo věděl, co mám za alergie.

"Prosím jeden ten přírodní kuřecí plátek s hranolky a zeleným salátem, děkuji" a podala jsem mu jídelní lístek.

"Jistě, vyčkejte pět minut" oba jsme kývli a on odešel. Od té chvíle jsme si s Felixem neřekli ani slovo.

Poté, když jsme dojeli dezert, což byl krémový ovocný dort, tak jsem se odhodlala na něho promluvit.

"Ty jsi na mě za toho humra naštvaný?" on se jen koukl.

"Ne"

"No neříkáš to moc přesvědčivě"

"No tak jo tak trochu naštvaný jsem" řekl celkem dost nahlas, až přestala i kapela hrát.

"Tak promiň, že nic takového z osobních důvodů nejím"

"Tak promiň, že jsem chtěl někomu jako ty udělat hezký a příjemný večer" po  této větě jsem se zvedla a vzala si svojí tašku.

"Tak to se ti moc nepovedlo" začala jsem odcházet, když v tom mě chytl za ruku.

"Tak promiň, pojď se prosím alespoň ještě podívat na Eiffelovku, když jsem to kvůli tobě zarezervoval" já jsem jen kývla a vykroutila se z jeho sevření.

"Ale jenom, protože takovéto nabídky se neodmítají" on jen kývl a naznačil mi rukou směr, a já tam šla. Výtahem jsme vyjeli úplně až nahoru na špičku.

Tam jsem se rozhlédla po překrásné noční Paříži.

"To je nádhera" řekla jsem nahlas když jsem se rozhlížela.

"Stejně jako ty" řekl to ve stejné chvíli, jako jsem si všimla, blížícího se Chata. Leknutím jsem se otočila a on se začal přibližovat, stejně jako jeho rty.