You are my inspiration [Niall Horan, CZ]

You are my inspiration

Byl to blázinec, sportovci si dělali respekt tím, že šikanovali nějakého kluka a holky nadšeně o něčem hovořily a každého okolo drbaly. Byl to jak začátek těch stupidních amerických filmů ze středoškolského prostředí.

Neměli jsme k tomu tady daleko. Já jsem byl vždycky tak trochu outsider. Neměl jsem za potřebí patřit do nejoblíbenější party na škole, nebavilo mě se účastnit školních akcích. Chodil jsem do tohohle ústavu jen proto, že jsem už chtěl vypadnout z města na vejšku. To víte, když nejste sportovec ve městě postiženém sportovní horečkou, tak se neuplatníte.

Šel jsem ven na školní pozemek, kde ostatní seděli na lavičkách anebo se slunili. Přece jen je znát, že už bude léto. Já si však šel sednout jako vždy do stínu pod strom. Vytáhl jsem si svůj blok, kam si píšu svoje filozofie, já vždy byl přemýšlivý typ. Pozoroval jsem lidi okolo a psal do sešitu, jako povídku, kde popisuji jejich charaktery. Jenže všichni mi připadali stejní. Všichni rozdělení na skupinky. Ach jo, s tímhle středoškolským klišé nikdy knihu nenapíšu. Už jsem pomalu chtěl blok zavřít a najít pak inspiraci někde jinde, ale tu mi oči sklouzly na jakousi dívku, proč vždycky ona? Jmenovala se Faith když jsme byli malí, tak jsme se spolu bavili, ale ona si určitě nevzpomíná, od té doby co jsme na střední se jí stydím oslovit. Byla jiná než ostatní. Seděla sama, neměla moc přátel, črtala si něco do sešitu, zatímco si svými dlouhými hnědými vlasy zakrývala obličej. Ale i přesto se mi zdálo, že sem tam její pohled sklouzl na mě. Nebo jsem si to jen namlouval? 

Pozoroval jsem jí, ale když se na mě podívala, tak jsem zabořil hlavu do sešitu a dělal, že píšu. Jenže jsem nedokázal napsat ani slovo. Vlastně dokázal. O ní bych mohl psát pořád. Už tak o ní mám tolik povídek doma schovaných, o kterých se nikdo nesmí dozvědět.

"Hej Nialle Jamesi!" Zavolal na mě můj nejlepší kamarád Luke, já ho ale nevnímal. Až když si sedl vedle mě pod strom a následoval můj pohled, tak pochopil, "Už zase?" zasmál se, "Tak proč za ní konečně nejdeš? Vidíš jak po tobě kouká?" povzbuzoval mě.

"Prosímtě, to je blbý. Jen tak přijít a dát se do řeči." Protočil jsem oči.

"Když myslíš." Nafoukl se, "Hele potřeboval bych se zeptat, jestli čistou náhodou nemáš to nový vydání Batmana." Luke zkrátka rád četl komiksy.

"No, ještě jsem si ho nekoupil, ale po škole můžeme zajít do obchodu a jít k nám." Navrhl jsem.

"Jo, to by bylo fajn, stejně nemám co na práci." Pokrčil rameny. Očima jsem zase sklouzl k Faith. Ta tam ale už neseděla. Zašla do budovy. Už totiž zvonilo, tak jsme se s Lukem vydali do třídy. Učitelka byla trochu nevrlá, že jsme přišli pozdě, nakonec jsme ale vyvázli bez nějaké újmy. Rozhlédl jsem se po třídě, kam si sednu. Měl jsem vyhlédnuté místo vedle Dannyho, to byl jeden fajn spolužák, ale jako naschvál mi zasedl místo Luke. Jen jsem se vražedně zatvářil. Vím co má v plánu. Jediné volné místo bylo vedle Fait. Luke s ní často seděl o hodiny angličtiny, jen teď si to prostě rozmyslel.

"Copak? Pan Horan má jinou představu o komfortní židli? Je to na něj nepříliš luxusní?" Zeptala se kysele naše stará učitelka angličtiny.

"Ne, v pořádku." Odvětil jsem a usedl vedle Faith. Nepozdravili jsme se. Jen jsme seděli a dělali si výpisky. Jen jsem stále cítil jakési napětí, které se zvětšovalo pokaždé když se třeba jen o píď přiblížila. Na stole jí ležel sešit, který tahala všude s sebou. Byl podobný jako ten můj, kdybych jen tak mohl nahlédnout co tam má, třeba taky píše povídky.

Tolik jsem chtěl něco říct, abych nebyl trapnej, ale ona mlčela taky. Kdyby chtěla mluvit, tak se dá do řeči, takže jsem se přizpůsobil. Styděl jsem se něco říct, tak jsem prostě koukal před sebe a trochu jí ignoroval. Snad si to nevyloží špatně.

"Udělejte si vypísky ze strany sedmdesát dva až sedmdesát čtyři." Přikázala učitelka a já začal hrabat v tašce, abych vyndal sešit a knížku, ale ani jedno tam nebylo. To je hezký. Vytáhl jsem tedy sešit, kam jsem psal povídky a chtěl psát ze zadu, ale knížku jsem neměl, už jsem se chtěl někoho zeptat, když v tu ránu Faith popostrčila knížku doprostřed lavice.

"Jedna knížka stačí." Zašeptala. Ani jsem si neuvědomil jak hřejivý její hlas je. Dlouho jsem jí neslyšel nic říkat.
"Děkuju." Plaše jsem se pousmál a začal si dělat výpisky. Faith popsala asi tři stránky sešitu, dělala to fakt dopodrobna. Taky pak tak vypadaly její výsledky ve škole. Byla chytrá. Když bylo asi deset minut do konce hodiny, tak nám učitelka dala čas pro sebe, protože teď se přece jen už nic moc neučíme.

Faith tedy vytáhla svůj blok a začala si tam kreslit. Až teď jsem viděl jak ohromný talent má. Byla fakt dobrá a šlo jí to.

"Páni." Vyjevil jsem se, "Kreslíš úžasně." Hlesl jsem.

"Děkuju." Trochu zrudla, "Ale tohle nic není." Ach bože, další sebekritik.

"Můžu se podívat?" Optal jsem se a bral jí sešit z ruky a přitom se dotkl její dlaně. Projela mnou elektřina, ale nedal jsem to na sobě znát. Prohlížel jsem si stránku po stránce a nestačil se divit, ale najednou mě zarazila.

"Ehm, tohle je už všechno." Vzala mi sešit z ruky a položila ho vedle toho sešitu, doufám, že ho nebude chtít vidět. Ale jako kdybych to přivolal, tak se zeptala a já přikývl. Četla si mých pár songů na začátku sešitu. Ale nedošlo jí, že jsou o ní. Většina. Chválila je a pořád říkala, že ze mě něco jednou bude. Pak najednou zazvonilo, my si sbalili věci a odešli. Tohle byla ta nejdivnější hodina vůbec. Luke na mě zvedal rychle obočí.

"Tak co? Hodili jste řeč?" Tázal se.

"No… Nedá se tomu tak říkat, ale aspoň něco." Přitakal jsem. Po téhle hodině jsem Faith už neviděl, protože tahle byla jediná naše společná. Po vyučování jsem zašel s Lukem do obchodu s komiksy a vyrazili jsme ke mně domů. Nejdřív jsme si četli komiks a nakonec skončili u hraní FIFA na Xboxu. Celkem fajn strávené odpoledne s kámošem. Luke odešel a naši zrovna přišli, takže jsem se odebral do pokoje a chtěl psát. Když jsem vedle ní dneska tak seděl a "hodil s ní řeč", tak mě to inspirovalo. Jenže jak jsem hledal v tašce, nikde jsem sešit nemohl najít. Zato tam bylo něco, co mé nebylo. Byl to Faithinin sešit s kresbami. Jen jsem se vyděsil. TO SNAD NE! Ona má můj sešit s povídkami a já její s kresbami. Jak jsem mohl být tak pitomej? Když jsem ho už ale měl v rukou, tak jsem si ho chtěl prohlédnout celý. Jenže to mě čekal ještě větší šok. Vždyť… Co to je za kluka? Pořád ten samý. Blond vlasy, modré oči. Docházelo mi to rychle, navíc když to bylo tak podobné. Tady je u oběda, tady sedí v lavici vedle kluka, který se podobal Andymu. A tady sedí pod stromem a kouká do sešitu. Vždyť jsem to já. Proč? Jak? Kdy? Jen jsem se začal červenat a zahrabal se do polštářů. Je to možné? Je možné, že bych jí nebyl lhostejný? Že taky má zájem? Celý rudý jsem se šel shladit do sprchy a pak šel spát.

Ráno jsem si sbalil vše potřebné a vydal se na cestu do školy. Celou dobu jsem hledal Faith ale nikde jsem jí nemohl najít. Snad půjde dneska do školy. Jako včera jsem si šel sednout pod strom, ale tam už někdo byl. Byla to Faith a držela v ruce můj sešit a něco si ještě četla. Takže už na to nejspíš přišla. Byla celá rudá, když jsem k ní došel.

"Asi mám něco tvého." Zamávala mi sešitem před obličejem místo pozdravu. Sundal jsem tašku a vytáhl její skicák.

"I já něco tvého." Podal jsem jí to s plachým úsměvem.

"Takže… Ztělesnění dokonalosti, jak jí vidíš ty jo?" Recitovala jednu charakteristiku její maličkosti v mé povídce.

"Hm… Takže i kreslení u oběda jo?" Oplatil jsem jí to. Jen se usmála.

"Co dodat, jsi pro mě skvělá inspirace." Byla roztomilá, když se takhle podívala do země, jak se zastyděla.

"Nápodobně… A.." Už jsem se chtěl zeptat, ale zazvonilo a my běželi na hodinu. Skvěle, učitelka tu ještě není, přišla krátce po nás. Sedli jsme si vedle sebe. Vytrhl jsem jeden papírek ze sešitu.

"Takže co bude dál?" Napsal jsem na něj a podstrčil jsem jí ho pod nos. Faith se chvilku rozmýšlela a pak udělala něco jednoduchým krátkým tahem a vzala pastelky. Červenou, růžovou a pak mi papírek vrátila. Bylo tam nakreslené hezky vybarvené srdíčko. Nepotřeboval jsem slova, tohle mi stačilo. Pod lavicí jsem jí váhavě stiskl ruku a usmál se na ní se šibalskýma očima. Nemohl jsem být šťastnější.