Mitch Hale - Začátek Konce

Cena

Uslyšel jsem zvonění zvonů. Odbíjely dvanáctou. Něco se změnilo.
Vstal jsem, luskl prsty a zmizel. Objevil jsem se uprostřed Beacon Hills, zahalený v plášti prostoru.
„Myslím, že je čas pokračovat tam, kde jsem přestal." Řekl jsem tiše.
Věděl jsem, že mě lidé neslyší.. Ne, když jsem zahalený v plášti.
Jsem ráda, že ses zbavil toho lidského švába, synku. A doufám, že až nadejde jeho čas..
„Nezaváhám." Řekl jsem.
Uvnitř jsem necítil nic. Žádné lidské city. Láska? Radost? Strach? Smutek? Nic z toho jsem neznal.
„Hodiny.." Zašeptal jsem.
Uviděl jsem jeden, ze svých cílů. Muže, kterému vypršel čas. Byl zlý. Velmi zlý, což znamenalo, že musím použít dvanáctou. Udělal jsem to.
Na některé stačila čtvrtá hodina. Na některé byla potřeba dvanáctá. Teď, už mi to, ale bylo celkem jedno. Nehodlal jsem se už znovu zaplést se světem.
„Ach.. Kolikrát jsi už propadl smrti a vrátil se zase zpátky.. Myslíš si, že mě to baví, pořád tě hledat? Přiděláváš mi práci a mě to nebaví." Řekl jsem otráveně. „Vlastně mě to dost otravuje. Kolikrát se ještě budeme muset setkat, hm?"
Poodhrnul jsem kápi svého pláště a moje oči s hodinami se zabodly do těch jeho.
Tik, tok..
Jeho zorničky se roztáhly hrůzou. Věnoval jsem mu ten nejděsivější úsměv, jakého jsem byl schopný. On věděl. Věděl, co jsem zač. Dokonce dřív, než ostatní. Setkali jsme se tehdy, když poprvé umřel. Už tehdy viděl můj obličej. Snažil jsem se mu vymazat vzpomínky, ale ten bastard je nějakým záhadným způsobem získal zpět.
„Jsi fakt zkurvysyn." Zasyčel jsem.
„Mělo mi dojít, že jsi to ty.. Celou tu dobu.. Bylo to těžké? Skrývat to před Scottem? Proč sis ho nevzal? Tehdy v té márnici, když mu málem zastavili srdce? Máš vazby na svět lidí co, Stilesi? Nebo bych měl říct.. Reapere? Darkness?" Vrčel on.
Jeho oči nabraly ocelově modrou barvu. Usmál jsem se. Chtěl se rvát?
„Myslíš si, že máš šanci?" Zeptal jsem se. „Mužu tě zabít, kdy se mi zachce. Jo a Petere.."
Vyjekl a padl na kolena. Chytil se za hruď. Díval jsem se na něj pohledem maniaka. Cítil jsem spálené maso. Usmál jsem se ještě víc. Jeho košile začínala prosakovat krví. Na tohle jsem čekal. Na to, až jej budu moct mučit k smrti.
„Jen abys věděl.. Ty, Cora.. Derek.." Skoro jsem to jméno vyplivl. „Jste tu přesčas. Já nikdy nedělám výjimky.. Nikdy.."
Přimhouřil jsem oči. Začal ječet a výt, když moje moc pomalu drtila jeho orgány.
„Rod Hale je mrtvý. Vyhýbal se matce.. Vyhýbal se mně.. Dlouho.. Je čas ukončit tu hru na schovávanou.." Řekl jsem tiše.
Křičel. Všichni lidé se rozprchli. Zůstali jsme tu sami. Podvědomě jsem mu lámal kosti. Drásal jeho tělo zevnitř. Mučil ho, ale nenechal jej umřít. Ne. Ještě bylo brzy. Chtěl jsem se pomstít. Jemu, celému jeho rodu. Za to, že mi utíkali. Léta.
„Mimochodem, já nezapomněl... Na tu dohodu, co jsem uzavřel s tvým pradědou.." Zavrňel jsem.
Vykulil oči hrůzou.
Sto let. To byl čas, který si u mě vyprosil jejich předek. Sto let slávy pro jejich rod. Sto let uznání. Sto let téměř poklidného žití. Narušila to Kate Argent, když je téměř všechny zabila, ale já se za svou chybu omluvil tím, že jsem jim dal dalších dvacet let. Jenže teď... Jejich čas vypršel.
„Tvůj děda chtěl, aby vaše rodina mohla sto let poklidně žít." Řekl jsem a rozesmál se smíchem psychopata.
Přišel jsem k němu a dřepl si.
„Oh, Petere... Nemáš tušení, jak dlouho to pro mě bylo. Pozorovat vás, jak žijete. Počítat roky s tím, že už brzo si s vámi budu moct začít hrát. Odháněl jsem od vás všechno zlé. Víš, on to udělal pro vaše dobro. Chtěl vás chránit, jenže.."
Zavrtěl jsem hlavou a naklonil se k němu.
„Nic není zadarmo.." Zašeptal jsem. „Ta dohoda měla dvě strany. Budu vás chránit sto let.."
Vrazil jsem ruku do jeho hrudi a stiskl srdce. Byl čas. Začít splácet jejich dluh. Jeho oči byly úplně prázdné. Nechtěl jsem ho, ale nechat odejít. Ne, dokud nedopovím.
„Slíbil mi.." Usmál jsem se. „Že si vás pak můžu vzít.. Úplně všechny.. Cenou za století míru je.. Cesta v čase a použití dvanácté. Průnik hlubinami času.. A smrt všech členů rodu, kteří kdy existovali.. Zatracení všech Haleů.."