Léčba |Yoonmin|

5

"Park Jimine, víte, co dnes dělat, že ano?" zeptal se mě okamžitě pan Kim, když jsem sotva strčil nos do dveří.

"Samozřejmě," odkýval jsem mu a spěšně jsem se šel převléct. Plán byl jasný. Ještě než pacientům sundám řemeny, musím na jejich lehátku nastavit mód, který je vlastně spoutá takovými pouty, které jsou podobné řemenům. Pak odejdu z jejich cely, zamknu ji na kód a teprve pak z venku na tabletu vypnu ten mód, takže je lehátko pustí.

První byl Jin.

"Proč?" ptal se, když mu kovové řemeny sevřely zápěstí.

"Inspekce. Jak ti je?" odpověděl jsem a začal mu rozvazovat provazy, které mu normálně bránily v pohybu.

"Myslel jsem, že už opravdu umřu, ale jsem pořád naživu," povzdechl si a nepatrně na mě mrkl. Chápavě jsem přikývl a odešel. Naťukal jsem kód a zamkl tak jeho prosklenou celu. Pak jsem mu vypnul i ta pouta. Pomalu se zvedl do sedu a rukama si objal hrudník. Poprvé jsem viděl jeho úsměv.

Další na řadě byl Kookie.

"B-budete mě zase mučit?" zakoktal se Kookie, když jsem mu zapnul pouta.

"Ne, za chvíli se budeš moct pohnout," vysvětlil jsem mu a udělal všechno jako u Jina. Hned, co mu pouta zmizela, vystřelil z postele a spadl na zem. Docela mě tím vyděsil, ale když jsem viděl jak se usmívá, nechal jsem ho a zamířil jsem k Yoongimu. Cestou mě napadla jedna věc. Myslel jsem, že jim říkali, proč je odvážeme a jak to bude fungovat. Mohl bych odpřísáhnout, že jim to pan Kim říkal a vyhrožoval jim, že je rovnou zabije, když se pokusí zdrhnout.

"Ahoj, sestřičko," pozdravil mě Yoongi s bolestným syknutím.

"Myslím, že mi znovu krvácí záda," fňukl a já povytáhl obočí. Takhle fňukat jsem ho neviděl ani po tom zbičování.

Odšoupl jsem stolek s lékařským náčiním na druhou stranu postele a odvázal mu jeden řemen, abych se mohl přetočit na bok a já mu je mohl zkontrolovat. Doufal jsem, že se mu do ran nedostala třeba nějaká infekce.

V tu chvíli jsem najednou dostal ránu do nosu až jsem spadl na zem. Kurva, co?! Bolelo to jako kráva. Yoongi si mezitím odvázal druhý řemen a natahoval se po lékařském náčiní.

Rychle jsem se zvedl a chtěl běžet ke dveřím, protože jsem se v tu chvíli neskutečně bál. Byl jsem skoro u dveří, když mě Yoongi obličejem přirazil na zeď vedle skleněné stěny.

"Přestaň sebou mlít a poslouchej mě. Teď otevřeš všechny cely," řekl chladným hlasem a u krku jsem ucítil kovové ostří. Celé moje tělo se rozklepalo. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale věděl jsem, že jestli Giho poslechnu, zabijou mě i jeho. Proto jsem jen vrtěl hlavou. Yoongi nespokojeně zamručel, hrubě mě vzal za rameno a otočil mě, abych mu koukal do očí. Ke krku mi přiložil skalpel.

"Kurva, nechci ti ublížit, tak mě k tomu nenuť a otevři ty cely," zavrčel naštvaně a mně se málem podlomila kolena z jeho očí. Se skalpelem stále u krku jsme vyšli na chodbu a otevřel jsem všechny místnosti. Na chodbu, kde jsme stáli vyběhl Jin s Kookiem v zádech a běželi k nám.

"Běžím pro Minkiho!" vyjekl Kookie a proběhl kolem nás. Konečně mi to došlo, tohle byla naplánovaná vzpoura. Jak to ale dokázali?

Najednou jsem dostal tupou ránu do hlavy, zatmělo se mi před očima a skácel jsem na zem.