Babysitter

12. Novinky a narychlo upečený, blbý plán

Jak jsem si usmyslela, tak jsem taky udělala. Nejdřív jsem Petera odtáhla domů a dohodla se s May, že mu zabrání se vyplížit, i kdyby to znamenalo, že po něm bude házet pánvičku oblečená v županu. Pak jsem si vzala taxi a jen napůl vnímala sumu, kterou jsem řidiči strkala. 
Do Rossovy kanceláře jsem doběhla jen abych se dozvěděla, že ten frajer před deseti minutami někam odjel. Jen, co jsem si na postel odhodila batoh, jsem ho v tureckém sedu vytáčela na telefonu. 

Skoro jsem telefon odhodila stranou, když mi to napoprvé nevzal - takže jsem to, logicky, zkusila ještě desetkrát. Pak jsem byla v koncích a panikařila jsem; měla jsem zavolat Tonymu a riskovat zákaz vycházení, dokud CIA nezjistí, co se to v New Yorku zase proboha děje? Nebo jsem se v jednu ráno měla snažit dovolat Dianě? Tu možnost jsem zavrhla rovnou, jelikož jsem přibližně tušila, kolika jazyky by mi řekla, ať se jdu bodnout. Skoro jsem se zalkla, když mi Ross zavolal nazpátek. 

,,Kriste, to jste to nemohl rovnou zvednout před hodinou? A vůbec, odkdy takhle narychlo mizíte ze základny? Vy máte snad nějaký normální život?" Vychrlila jsem tak rychle, že by i hluchý poznal, že jsem si buď vzala něco na posilnění nebo že jsem nervózní.

,,Možná jsem odjel kvůli tomu, že jsem věděl, že se vracíte na základnu? Kdo ví?" Zeptal se Ross s dlouhým výdechem. 

,,Není čas na vtipy a ani na srandičky, Rossi. Něco jsme našli." Zareptala jsem do koutku úst a v ten moment se Rossův vnitřní Napoleon probudil k životu. Odkašlal si, někomu se omluvil a najednou jsme měli chvíli na intimní konverzaci. 
Řekl mi, ať mu všechno popíšu do nejmenších detailů - a to včetně frajerů s outfity kanálových gangsterů i jejich divné pouliční randez-vous. Všechno to moje křehotání si odposlouchal poctivě a bez většího přerušování a já na druhé straně telefonu fyzicky cítila, jak se mu pomalu dělají vrásky na čele. 

,,Mluvili o ještěrech? Řekl někdo cokoliv o ještěrech?" Zeptal se, když jsem konečně skončila s tím překotným vyprávěním. Nad tím jsem se zamračila - jednak to byl zatraceně divný dotaz a za druhé, nikdo nic o ještěrech nenadhodil. Ve skutečnosti jsem slovo ještěr naposledy slyšela, když jsem na Havaji sledovala dokument o gekonech. 

,,Ne. Nikdo nic takového neřekl. Ale nemyslím si, že by to bylo nějaký sérum do zoo. Ti frajeři nevypadali, že by prodávali nějakej testosteron nebo tak." Zamumlala jsem po momentu zamyšlení. Ještěři. Proč by proboha mluvil někdo o ještěrech? 

,,A máte něco víc? Zjistili jste, kam jeli po schůzce? Sledovali jste je?" Zeptal se Ross zvídavě a moje vnitřní matka se skoro zbláznila. 

,,No dovolte? Proč bychom je zrovna my dva sledovali v našich legračních trikotech? Nic takového. Spider-Man je na to moc mladý a navíc je inteligentní natolik, aby věděl, že se do něčeho takového nemá za žádnou cenu namočit." Bránila jsem Petera a jeho čest, jak jsem jenom mohla. 

Ovšem už na další noční hlídce jsem zjistila, že ale vůbec není tak inteligentní, jak se zdál. Držela jsem ledovou tříšť v dlani, stála na střeše nějakého činžáku a teplý podzimní vánek mi sahal na místa, která se nahlas neříkají. 

,,Cože jsi udělal?" Zeptala jsem se ještě jednou po tom, co na mě všechno tak bezprostředně vychrlil. Usadila jsem se na to do tureckého sedu a přemýšlela, jestli ho vytahám za ucho, anebo cože to s ním vlastně udělám. Napoprvé jsem to všechno slyšela až moc dobře, jen jsem se chtěla ujistit, že je Peter tak šílený, jak se mi zdálo, že je.

,,Ptal jsem se, jestli jsi připravená se podívat, co mají ti chlápci za lubem. Napíchl jsem jim auto a vím, kde parkuje." Zopakoval mi trpělivě. Pomalu jsem usrkla dobrůtky ze Seven Eleven a vydechla jsem nosem, abych se uklidnila.
,,V sázce můžou být něčí životy. No tak, Lee, tohle je to, proč jsme tady. Jestli někdo umře, anebo umírá..."

,,Je to na našich rukou, já vím, opakuješ se," zamumlala jsem nazpátek. Byl to sebevrah a blázen. A jestli s tím nápadem budu souhlasit, stane se jeden takový ukázkový sebevrah ze mě - a jakmile tomu přijde na kloub Tony, roztrhá mě na dva malý. Nebo na tři malý a jednoho psa. Na druhou stranu jsem věděla, že tam Peter půjde i bez mého dovolení nebo bez toho, abych mu kryla záda. A já věděla, že by se o sebe postaral. Jen já bych nemohla žít s tím pocitem viny na bedrech. 

,,Půjde jenom o obhlídku." Řekla jsem bezbarvým tónem s pohledem zaraženým do země a aby věděl, že mě nemá přerušovat, zvedla jsem ukazováček, aby na chvíli počkal. 
,,Jestli se tam někdo objeví a načapá nás, okamžitě mizíme. Jestli kdokoliv, opakuji, kdokoliv, vytáhne jakoukoliv zbraň, okamžitě mizíme. Jestli mě neposlechneš, řeknu to Tonymu. A ten bude extrémně naštvanej, to si piš."

,,Fajn." Řekl po chvíli prostě a pomohl mi na nohy. Trpělivě počkal, dokud jsem nedopila zbytek ledové tříště a pak mi dovolil, abych mu zase vlezla na záda. Držela jsem se jako klíště a vyčítala jsem si, co jsem to provedla. První chyba byla definitivně na Rossově straně, ale zbytek jsem zvládla posrat úplně sama.
Po půl hodině úplného ticha, za to ovšem svižného houpání se ulicemi, jsme stáli před starou přístavní budou a oba jsme se na ni dívali. 

,,Tohle je ono? Jsi si jistej?" Zeptala jsem se nervózně a přešla k elektrickému zámku, abych ho objala dlaní. Peter mi něco mumlal za zády, ale já zavřela oči a soustředila jsem se na spleť kabelů uvnitř toho maličkého zařízení. Vybavovala jsem si, jak mě Mike s Royem učili otevírat zámky, jako kdyby to bylo teprve včera. Bez toho, aby se někde rozeřval alarm, jsme se vplížili dovnitř postranním vchodem. Poznala bych, i kdyby se rozeřval tichý alarm a okamžitě bych Petera vystrkala ven.
Budova byla úplně prázdná, až na pár člunů přikrytých velkými kusy látek a tří naprosto stejných aut. Znali jsme je, jelikož jsme je pár dní zpátky potkali v uličce za jedním činžákem. Nic jiného nebo podezřelého jsme tam nepotkali. 

Až do doby, kdy se po chvíli prozkoumávání ozvalo nelidské zaskučení zpod oné budovy. Na chvíli jsem zmrzla a podívala se na Petera. Nevěděla jsem, jestli pomalu šílím, nebo jestli to slyšel taky. Místo kloudné otázky a odpovědi jenom přikývl. Okamžitě jsme začali hledat zdroj - já šla za elektrickými obvody, on používal Karen.
Nakonec jsme našli tajný vchod. Neptejte se mě, jak jsme to zvládli, vzpomínky na to mám jen velice mlhavé. Přistihla jsem se jen, že jdu pomalu ze schodiště a našlapovala jsem na každý schod zvlášť. Byli jsme ve stokách. Definitivně jsme byli ve stokách. 

Dávala jsem si pozor na to, aby se Peter držel přímo za mnou; skoro jsem ho chytila za ruku, když se zařvání ozvalo znovu. Srdce mi tepalo tak nahlas, že jsem ho slyšela v hlavě. Chvíli jsme šli stokami. Jakmile Peter objevil cosi jako prázdnou laboratoř, rozešel se k ní - mě ale z nějakého důvodu lákal odtok hluboký tak deset metrů. Byla to kopka, do které se stékala všechna ta voda a přes další odtok odplouvala do neznáma. 

Slyšela jsem Petera něco volat, ale já byla zmrzlá na místě. Dívala jsem se na jedno nebohé stvoření, které rázovalo sem a tam. 
Nedovedla jsem pojmenovat, co to bylo, ale dost mi to připomínalo gekony, o kterých jsem viděla dokument. Jen tam něco nesedělo, protože gekoni neměli ruce a nechodili po dvou. Byl to člověk... Nebo alespoň býval člověkem. Měl hlavu ještěrky a na místech lidskou kůži. Jinde byl zase pískově žíhaný, plný šupin. A měl ocas. Klekla jsem si na kolena, abych se na podívala ještě blíž. V ten moment to stvoření zase zařvalo, zasyčelo a snažilo se po mně drapnout. Pro to se Ross ptal na ještěry. Ten dotaz náhle nebyl tak zcestný, jak by se mohlo zprvu zdát.

,,Musíme jít. Dělej." Otočil mě Peter najednou a já zaslechla všechny ty hlasy. Probrala jsem se a na moment zpanikařila, než jsem zahlédla první světla baterek. Vstala jsem a než Peter stačil cokoliv udělat, drapla jsem ho za pas a za šíji a odfázovala nás oba dva daleko od toho místa. I tak jsem měla ale pocit, že nás viděli. 
Když jsem si byla jistá, že nás nenajdou během několika minut, zastavila jsem a pustila Petera. Ten se skoro pozvracel, zatímco já zkolabovala na tu nejbližší stěnu. Fázovala jsem za dva lidi. Samozřejmě, že to bylo zatraceně náročný.

Peter mě tu noc odnesl domů v náruči. A já v trikotu usnula na jejich gauči, zatímco se mi zdály naprosto příšerný sny o gekonech.