Léčba |Yoonmin|

6

Probudila mě tupá bolest v hlavě a sucho v krku. Sakra, co se děje?

Ležel jsem na nějaké dece a nade mnou se tyčila zelená plachta. To jsem ve stanu?

Pomalu jsem se zvedl do sedu a znovu se ozvala silná bolest. Ruka mi vystřelila ke kapse pláště, ve které jsem měl mít prášky. Samozřejmě, že tam nebyly.

Najednou jsem uslyšel křik a poznal v něm Minhyunův hlas. Vylezl jsem ze stanu a snažil se ignorovat jehličky bolesti po celém těle.

Bylo už šero a chladno. Byl jsem někde na louce, kousek od lesa. Šel jsem za Minovým křikem a uviděl ho, jak ho polonahého tisknou nějací dva kluci ke stromu.

"Prosím, nechte mě!" ječel Minhyun a snažil se vymanit z jejich sevření.

"Drž hubu nebo ti do ní něco narvu," zavrčel oproti Minovi menší kluk s bílými vlasy.

"Pusťte ho!" vykřikl jsem bez domýšlení následků, což jsem asi měl. Vyšší z dvojice s červenými vlasy pustil Mina a blížil se ke mně. Vrazil mi facku, chytil mě za vlasy na zátylku a hrubě za ně zatáhl, až jsem zvrátil hlavu dozadu.

"Baekho, okamžitě Minhyuna pusť!" ozval se hlas, který jsem nemohl zařadit.

"Minhyuku, ty sundej ty svoje pracky z Jimina, nebo ti je zlomím." Tenhle hlas jsem ale poznával až moc dobře. Yoongi.

Zmíněný Minhyuk mě pustil, shodil mě na zem a s odfrknutím odešel. Baekho ho následoval s nadávkami. Hnědovlásek, který na něj křičel, se vrhl k Minovi, který se zhroutil na zem do klubíčka a hodil přes něj svou mikinu. Ke mně se sehnul Yoongi.

"Nech mě ti pomoct, dobře?" řekl a jemně mě pohladil po tváři. V tu chvíli se ve mně něco přeplo. Pud sebezáchovy nebo co. Nechápal jsem, co se dělo, tak jsem do Yoongiho strčil a vydal se na útěk. Neměl jsem ani páru, kam běžím. Chtěl jsem jenom pryč. Jak se tohle stalo? Praštil mě a odtáhl sem? Chtějí mi ublížit za to, že jsem jim ublížil? Tyhle myšlenky mi běžely hlavou, když jsem běžel neznámo kam. Bolest mě začala zpomalovat, až se mi pletly nohy a já skončil se slzami a zemi. 

"Už ti došlo, že to nemá cenu? Nemůžeš se tam vrátit." Vedle mě se zjevil Gi a posadil se ke mně na trávu.

"Cos mi to udělal? Proč?" vzlykal jsem a objal si kolena. Začal jsem se trochu houpat, abych se uklidnil. Nechápal jsem, co to se mnou je.

"Sestřičko, nechci ti ublížit," odpověděl a ve mně se zvedla vlna vzteku. Vrhl jsem se po něm a chytil ho za černou mikinu na hrudníku.

"Nechceš mi ublížit?! Kurva, držel jsi mi skalpel pod krkem, flákl jsi mě do hlavy a odtáhl sem! Chcete mě mučit jako jsem já mučil vás?! Do prdele, co se stalo?! Už nechci!" ječel jsem na něj jako smyslů zbavený a cloumal s ním.

"Jak dlouho to v sobě držíš?" odpověděl mi klidně a já mu pěstmi praštil do hrudi.

"Kurva, dost! Přestaň!" ječel jsem na něj nepříčetně. Měl jsem chuť ho na místě zabít. Umlátit k smrti.

"Pusť to ven. Tady si nemusíš na nic hrát. Můžeš být sám sebou." Přes slzy jsem ho už pomalu ani neviděl a hlasivky mi skřípaly. Nevzpomínal jsem si, kdy jsem naposledy křičel a rozbrečel se. Jo, vzpomínal... Bylo to, než jsem začal brát prášky.

"Sakra, nejsem žádná sestřička. Jmenuju se Park Jimin, jsem doktor a nikdy jsem jim nechtěl pomáhat." Zlomil se mi hlas a už jsem jenom plakal. Všechno bylo příšerně intenzivní. Oblečení vlhké od trávy mě studilo na horké kůži a vítr tomu moc nepomáhal. Giho pohled mi propaloval díru do duše víc než kdy předtím.

"Jaké je to znovu cítit?" zašeptal, když jsem se zase normálně nadechl, pustil ho a klečel jsem mezi jeho roztaženými nohami.

"Nelíbí se mi to. Bolí to," fňukl jsem a setřel si slané cestičky z tváří.

"Neboj se. Ty krásné pocity stojí za to," usmál se a přitáhl si mě. Pevně mě sevřel v náruči a já už zase začínal natahovat.

Odtáhl jsem se od něj a vpil se mu do černých očí rozhodnutý nechat se pohltit jejich temnotou. Jeho blízkost... Nedokázal jsem ten pocit popsat, ale byl krásný. Dech se mi zrychlil, srdce rozbušilo a v břiše se mi rozletělo hejno motýlů, když se naklonil k mým rtům tak, že se jich sotva dotýkal.

"Po tomhle jsem toužil od té doby, co jsem tě poprvé uviděl," vzdychl mi do rtů, než mě konečně políbil.

Naprosto mi tím vzal dech, když mi jemně vsál spodní ret. Nemotorně a nejistě jsem mu polibek začal oplácet. Netušil jsem, jestli jsem to vůbec dělal dobře, ale toho pocitu jsem neměl dost. Nevědomky jsem se k Yoongimu víc natiskl a líbal ho s větší vášní. Tak moc jsem to potřeboval, skrýval jsem vše už moc dlouho. A tenhle pocit byl zatím nejúžasnější ze všech, nikdy jsem takový nepoznal. Přesto mě dost znervóznilo, když se jazykem snažil polibek prohloubit. To jsem mu dovolil a snažil se stačit jeho tempu. Nemohl jsem skoro ani dýchat, hlava se mi motala a moje srdce chtělo vyskočit z hrudi.

"V pořádku?" zašeptal, když už jsme ani jeden neměli vzduch v plicích. Omámeně jsem přikývl a spadl mu do náruče. Ta směs pocitů se nedala vydržet. Celé roky jsem potlačoval emoce, skrýval se a mučil se. A teď se na neznámém místě líbám s klukem, který mi držel skalpel pod krkem. 

Asi jsem se opravdu zbláznil bez těch prášků.