light in the dark

~1~

Běžel jsem co mi síly stačily. Neviděl jsem přez slzy vzniklé kvůli větru ale nehodlal jsem zpomalit. Poháněla mě myšlenka toho, že už se teď nemůžu vrátit. Celý zpocený jsem si sedl za nejbližší strom a vydýchaval ten adrenalin. Za sebou už sem dávno neslyšel výstřely ani řvaní. Vydechl jsem a rozhodl se podívat, jak na tom jsem. Až na pár odřenin a rozseklého rtu bylo všechno v pořádku. Pomalu jsem tedy vstal zpoza stromu. Když jsem stál, porozhlédl jsme se, jestli náhodnou není někdo okolo. Po zjištění, že jsem v lese sám, se mi ulevilo a mohl jsem v klidu vyjít.

Šel jsem opravdu dlouho ale nakonec jsem došel k nějaké silnici. 'venku jsem nebyl ani nepamatuju' pomyslel jsem si a vydal se směrem, který se mi zdál nejlepší. Šel jsem dlouho do kopce, necítil jsem nohy, měl jsem hlad i žízeň a pomalu na mě přicházela únava. "Nespi„ zašeptal jsem si pro sebe. "Musíš pokračovat„ dodal jsem. Nejezdily žádné auta, což mi přišlo divné ale nijak to neřešil. Prostě jsem šel. Když už se mi zdálo, že se budu muset plazit jak debil, tak se přede mnou objevila prudká záře a zvuk jedoucího auta. Nevšímal jsem si toho, zakryl si oči tak, aby mi ta oslepující světla nevadila a pokračoval jsem v mojí rádoby noční procházce. Poté, co bylo auto za mnou, sundal jsem ruku z před očí a schoval ji do kapsy. Nebyla nijak velká zima protože to byl jeden z teplých letních večerů. Z mojeho přemýšlení o počasí mě vytrhl další zvuk. 'další auto' pomyslel jsem si a zašel co nejvíc ke kraji. Čekal jsem až auto projede ale tak se nestalo.

Zastavilo na krajnici a řidič začal stahovat okýnko. Počkal jsem až se stáhne úplně a podíval se na majitele auta. "Dobrý večer, můžu se zeptat kam máte namířeno ?„ Popošel jsem blíž k okýnku a podíval se na řidiče. "Sám nevím„ odpověděl jsem po pravdě. "No, já jenom, že jedu do města, tak jestli nechcete svézt. Ještě by jste se prošel. Je to docela dálka.„ V mojí situaci jsem nemohl nijak než souhlasit. Přikývl jsem a nasedl do auta na místo spolujezdce. Připoutal jsem se a konečně si pořádně prohlédl mého zachránce. Tmavě hnědé vlasy s lehkými kudrlinkami. Soustředěný výraz. Oblečení se skládalo z červené mikiny a černých tepláků. Nevypadal o moc starší než já. Po nějaké době promluvil.

"Moje jméno je Jung Hoseok a vaše ?„
Jeho hlas se roznesl po autě a já se na něj otočil. Nemohl jsem mu říct moje pravé jméno. Nemohl jsem mu věřit. Co když se zná s Dong Woonem ? Ne. To nemůžu riskovat. "Yeon Kimin„ vypadla ze mě první hovadina, která mě napadla. Teď jsem se pro změnu ptal já. "Musíme si tykat ?„
"nevypadáte o moc starší, než já.„
"nemusíme, je mi 26 a tobě ?„ Usmál se na mě obřím úsměvem a zase se vrátil k řízení. "27.„ Odpověděl jsem prostě. "V tom případě mě těší Yeone.„
"Taky„ "No a co si vlastně dělal na té silnici tak pozdě ?„ 'No víš, utekl jsem mojemu nevlastnímu fotrovy, který mě od mojich třinácti zneužíval a vybíjel si na mě zlost.' Tohle jsem mu v žádném případě neměl v plánu říct. "Byl jsem se projít a ztratil jsem se.„
řekl jsem a otočil se oknu a sledoval měnící se krajinu. "Aha a co budeš dělat ve městě ?„ ptal se dál. 'Bezďačit.'
Problesklo mi. "Nemám nejmenší tušení." Odpověděl jsem. "A co ty ?„
"Kam máš jedeš tak pozdě ?„
"Zrovna jsem se přestěhoval do nového bytu. Vezu poslední věci a pak mě čeká jen úklid.„ Řekl znovu s tím velikým úsměvem na tváři a znovu se věnoval řízení. Po nějaké době jsme konečně vjeli do města. Nemohl jsem od té krásy odlepit oči. 'tohle mi chybělo' řekl jsem si v duchu a dál pozoroval tu nádheru. Tolik světel, bilboardů, obchodů a lidí. Šla mi z toho hlava kolem. Hoseok si toho očividně všiml a položil mi za tento večer už několikátou otázku. "Co tak koukáš ?„ usmál se na mě a zastavil na semaforu. Ačkoli nerad jsem se odlepil od okna a odpověděl. "Nekoukám.„ Hoseok se rozesmál a zavalil něco v tom smyslu že sem mu slinama leštil okýnko. Rozsvítila se zelená a zase sme se rozjeli. Nejeli jsme dlouho a už jsme stáli před bytovkou. "Tak, tady bydlím.„
zkonstatoval. Pousmál jsem se a už začal přemýšlet vedle které popelnice mi nebude zima.
"Děkuju moc za odvoz Hoseoku.„ slabě jsem se na něho usmál a začal se odpoutávat. "Pro kamarády Hobi.„ řekl před tím, než jsem se odpoutal. "Tak teda děkuju za odvoz Hobi.„ Chytil jsem za kliku a chtěl vystoupit ale hobi mě chytil za ruku a stáhl mě zpátky do auta. "Vím, že se známe maximálně hodinu,ale nechtěl bys u mě zůstat ?„ "Promiň, jestli to vyzní hnusně, ale nevypadá to, že bys měl kam jít.„ Vypadlo z něho. Já jsme seděl zamrznutý s jeho rukou omotanou okolo mého zápěstí a hlavou mi probíhala jedna vzpomínka.

Probudilo mě křičení z kuchyně. Bylo brzo ráno a tak sem nechtěl vstávat jako každé dvanáctileté dítě o víkendu. Jenom jsem se přetočil na druhý bok a pokoušel se znovu usnout, když v tom jsem slyšel velkou ránu z kuchyně. Okamžitě jsem vstal a vyletěl z pokoje jak kdybych měl vrtule v prdeli. Schody jsem bral po dvou, až jsem se divil, že sem nehodil tlamu. Když jsem doběhl maraton, který končil v kuchyni, nezmohl jsem se ani na slovo. Všude byl nepořádek. Ubrus byl strhnutý ze stolu, na zemi robitá váza a v obýváku převrácený stolek. Nějaké židle z kuchyně byly různě poházeny po obýváku. Hlavní dveře byly otevřené dokořán a zrovna odjíždělo nějaké velké černé auto. Pohledem jsem vyhledával rodiče. Otočil jsem se a šel se podívat do ložnice. Nic. Zkusil jsem obývák. Nic. Rozešel jsem se směr kuchyň a tam jsem uviděl moji matku, jak bezvládně leží na zemi v kaluži krve a vedle ní můj nevlastní otec, který na tom nebyl o nic lépe. Nevěděl jsem co jsem měl dělat a tak jsem vzal do ruky mamčin mobil a vytočil záchranku. Do 15 minut tu byla sanitka a oba si odvezla do nemocnice. Samozřejmě mě vzali s sebou. Seděl jsem v čekárně a čekal, až za mnou přijde nějaký doktor. Po nějaké době za mnou přišla sestřička a řekla mi, že je mamka vzhůru a že můžu za ní. Neváhal jsem a hned se vydal k jejímu pokoji. Než jsem věšel, zastavil mě doktor s tím, že je na tom moje mamka vážně špatně, popřál mi hodně štěstí a odešel. Chytil jsem za kliku a vešel. Ten pohled bolel. Došel jsem až k její posteli a chytil ji za ruku. Studená. První slza mi sjela po tváři. Podívala se na mě s lehkým úsměvem a ruku mi sice slabě zmáčkla zpátky. Chvíli jsme si vykládali a já se chystal odejít. Když už jsem byl zády k ní, chytila mě silně za zápěstí a řekla: "buď silný Yoongi, miluju tě.„ a v ten moment začaly pípat všechny ty zatracený stroje. Seběhli se doktoři. Bylo to tak rychlé. Ale už bylo pozdě.

"Hej ?„ "Vnímáš ?„ probral jsem se a podíval se na očividně pobaveného Hobiho. "Jo, promiň.„ pousmál jsem se plaše. "Bereš teda ?„

OK. So xd ahojte všichni. Vím, že tyhle srance na konci nikdo moc nečte ale tak nevermind xd Tohle je moje úplně první knížka takže se docela bojim názorů a tak. ( Vlastně je mi to mega moc u prdele ale něco sem napsat musím 😂) jenom doufám, že se vám první kapitola líbí a popřípadě jestli chcete další díl ? Když je ta karanténa tak se brutálně že nudím 😂. No. Budu vděčná za vaše odezvy. Za chyby se předem omlouvám btw <3

~ Karla