48. hodinou to končí

Nečekaný host

Zvoní budík a mě se zase nechce vstávat. (Na dnešek jsem si ho asi včera nařídila dřív.) Komu by se taky chtělo. Včera těch panáků do mě naskákalo víc než dost. Dnes se hodlám vyhýbat všem zrcadlům, co tu v bytě mám. To je u mě co říct, protože jinak se na sebe dívám docela ráda. Někdo by se mě mohl zeptat ,,A proč si včera tolik pila?". No dobře, tohle by se při pohledu na mě nikdo nezeptal. Vypadám tak hrozně, že by se mě nejspíš každý zeptal,, Proč ses sakra včera tak ožrala?".                        Důvod je prostý. Měla jsem autonehodu a teď mám volno na zotavení. Ale já už se nezotavím. Přijdou si pro mě. Odvedou si mě jak prase na porážku.  Jelikož mám zůstat co nejvíc doma, musím se nějak zabavit. Věřte mi, jde to líp, když si neuvědomujete, že vám nezbývá moc času. Jsem naštvaná a to ne jenom kvůli tomu, že jsem včera tak pila,protože to já normálně nedělám, ale protože mě tahle situace neskutečně vytáčí. Jsme v roce 2068 a problémy řešíme hromadným zabíjením. Ani nevíte, jak mi chybí potkávat v obchodech důchodce, kteří si přišli na mlíko ve slevě. Většinu z nich už si sebrali. A děti, které měli nějaké postižení? To vůbec. Kdybych tak potkala jednu z těch sadistických sviní, hned by litovala, že jenom pomyslela na to zkusit si mi zkřížit cestu.                                                                                                                          Mezitím, co jsem se jako snad každé ráno rozdurdila nad naší vládou, jsem si umyla a vyfoukala hlavu. Nevím, co jsem to včera vyváděla, ale zahrnovalo to máslo a spoustu cukru. Nechutný. Ještě, že mě tak nevidí Derek, můj šéf. Celou dobu, co pracuju v Coffee time, se nám s Robyn strašně líbí. Moment.... sakra, sakra, sakra. Robyn mi předevčírem volala, musím jí zavolat zpátky, chtěla jsem včera, ale pak jsem to totálně zazdila. Mobil dvakrát pípne a... nic. Nezvedá to. Ještě nikdy se nestalo, aby mi to nezvedla a když nemůže, aspoň to položí. Něco není v pořádku. Že by si pro ni už přišli? Né ...sakra. Kašlu na domácí léčení, jdu za ní.                                                                                                                                                         Když otevřu dveře, stojí tam muž, který je nahnutý ke klice od dveří. Od MÝCH dveří. Byl docela vysoký, kolem  metru devadesát. Měl černé vlasy zastřižené do typického klučičího střihu. Kolem uší krátké a nahoře delší. Spoustu žen zajímají u mužů oči, jeho byly olivově zelené a dost vykulené. Buď měl nějakou vadu a nebo byl prostě stejně překvapený jako já. ,,Co tu pohledáváte" řekla jsem a přejela jsem ho pohledem. Koukl se na mě a řekl ,,Já...jsem chtěl...", podíval se dolů a pokračoval, "vaše klika se strašně viklala, tak jsem se na ni chtěl  mrknout a pak taky jsem se díval na tu vaši rohožku. Pěkná, pěkná..." V duchu jsem si řekla ,, Člověče, jseš ty vůbec normální, moje rohožka zažila ještě dobu, kdy jediné hry na počítač byly had a možná ještě hledání min." Šlo vidět, jak je nervozní. Až teď jsem si všimla, že má v ruce kufr.  ,,Nikdy jsem vás tu neviděla... a co máte v tom kufru? " Při zmínce o kufru sebou cukl tak moc, že mu kufr vyklouzl a spadl na zem.                                                                                                   Šlo vidět, že je starý a opotřebovaný, protože se při pádu otevřel. Na věc, co byla v kufru, jsem musela chvíli zírat  s otevřenou pusou. Ležel tam náramek, na kterém bylo 48 : 00 : 00. Když jsem si uvědomila, že zírám na náramek, který po jeho vypršení vypustí do vašeho oběhu slabý jed, který je ovšem dost silný na to, aby vás uspal, začala jsem utíkat po schodech dolů chodbou až ke vchodovým dveřím a těmi pryč na ulici. Byl to člověk, co mi má nasadit náramek. Očividně nějaký nováček, soudě dle jeho nervozity. Už jsem nebyla v bezpečí. Jediné místo, kam mě napadlo jít, byl Robyin byt. Začala jsem utíkat ranními ulicemi Fawk's Hillu, zjistit, jestli je moje nejlepší kamarádka v pořádku.

____________________________________________________________

   Tohle je naprosto ÚŽASNÉ. Nejenom, že mě Freya odhalila, ale taky mi zdrhla. Naštěstí vím, kam mohla jít. Byla to ta žena z fotky vedle Robyiny postele. S největší pravděpodobností bude tam.  Tedy myslím Robyin byt, jestli bude přímo v její posteli, to vážně netuším.                                                              Cestou tam si tak přemítám v hlavě: Jakto, že byla vzhůru tak brzo? V její složce na velitelství bylo zapsáno, že od té doby, co je doma, by měla vstávat až za hodinu. Táta nebude nadšený a už vůbec ne můj šéf. Tuhle práci jsem sice v životě nechtěl, ale tím, že v ní táta něco znamená, se počítá s tím, že ho budu následovat. Přitom mě OPRAVDU NELÁKÁ. Dojel jsem na určené místo. ,, Sakra teď se vzmuž, ať je tatík pyšnej. A opovaž se to zase posrat." řekl jsem si pro dodání odvahy. Jestli se to povedlo, uvidíme za chvíli.  Náramek jsem vyndal z kufru, protože až tam vejdu, budeme hrát o čas. Suverénně jsem napochodoval do domu. (Aspoň myslím, že to bylo suverénní.) Při cestě poschodími jsem narazil na tak osmiletého kluka, který si málem cvrkl smíchy do kalhot, když mě viděl tak jít. ( Tolik k mé suverénnosti... Jak já nesnáším děti.)                                                                                              Každopádně došel jsem ke dveřím od správného bytu. Vytáhl jsem skenner zámků. Mimochodem skenner zámků je přístroj, který vám oskenuje zámek a poté vám vyrobí klíč do oskenovaného zámku. Slušná vychytávka, zvlášť, když se potřebujete co nejrychleji dostat do bytu tak, aby si policie nemyslela, že to bylo  vloupání. Klíč je hotový a já rozrazím dveře. Když se kouknu po chodbě, něco mi nehraje. Z bytu se ozve ,,Charlie, seš to ty?" Ach né... Dveře co nejrychleji zavřu a klíč vyhodím oknem na ulici. Okamžitě jdu o patro výš a snažím se na svůj neúspěch zapomenout. Jak se mi to mohlo stát. Doufám, že mě neslyšela Freya.                                                                Akci opakuji i u dveří o patro výš. Vyrobeným klíčem otevírám tentokrát už správné dveře. Snažím se být co nejvíc potichu. Když se plížím dál do bytu, najednou se do naprostého ticha ozve. ,,Co tu děláš? Okamžitě vypadni."  Po otočení uvidím Freyu, jak na mě míří nožem.