miraculous - Ona je moje, Felixi

18. + Poděkování

Ahoj chci vám všem moc poděkovat, nemůžu uvěřit, že na této knížce už je jeden tisíc přečtení a na Chvilkové nepozornosti už 2. Jste neskuteční a to ještě nejsme na konci příběhu. A navíc u obou knížek jsme již překonali 100 hlasů. Moc vám všem dekuji a teď už si užijte novou kapitolku.

Vaše
Chat911 🐱 💜

______________________________________

Marinette :

Když jsem konečně dorazila domů, tak jsem se šla osprchovat. Sundala jsem ze sebe své oblečení a vlezla do sprchy. Byla jsem tam asi 5 minut a najednou jsem uslyšela ze shora nějakou ránu. Rychle jsem vylezla a ani se nepřevlékla, vzala jsem si jen kolem svého Holého těla svůj ručník a věci do ruky, a odešla nahoru.

Tam jsem pohodila své oblečení na svou pohovku a rozhlížela se, jestli něco neuvidím v pokoji. Když tam nic nebylo, tak jsem šla na postel a na konec na balkón, tam jsem si všimla Chata, jak uklízí rozbitý květináč.

"Co tady děláš? " zeptala hlasem znějícím, že jsem naštvaná, ale ve skutečnosti jsem byla i celkem ráda, že mě po té včerejší scéně nezavrhl.

"Přišel jsem se tě zeptat? Co si jako o sobě myslíš, vážně si myslíš, že super hrdina má čas na to, aby čekal někde na někoho, který tam stejně přijde s někým jiným? To jseš opravdu tak krutá nebo jen na mě naštvaná? Já myslel, že jsme přátelé a ty mi potom takhle ublížíš?" já jsem ho jen nechápavě poslouchala a slzy se mi zase nahrnovaly do očí.

"Cože? Co to povídáš?" řekla jsem a vylezla na balkón. Byla tam celkem dost velká zima a já byla jenom v ručníku.

"Nedělej, že nic nevíš" a otočil se na mě. Nejdřív měl ohromený spíše zaražený pohled, ale ten se hned změnil na naštvaný.

"No právě, že nevím, jinak bych se tak blbě neptala" řekla jsem už taky dost naštvaně, ale jen jsem zakrývala svůj smutek.

"Jó, tak jak mi vysvětlíš tohle" řekl a ukázal mi zprávu ode mne. Kterou jsem, ale nikdy nepsala.

"Cože, tohle jsem, ale nikdy neviděla a už vůbec nepsala" řekla jsem dost sebejistě. Jeho pohled se na vteřinu změnil, ale poté se vrátil zpět.

"Jó, tak kdo teda?" Já jsem jen se zděšením začala přemýšlet.

"Já to opravdu nevím, možná, ale ne to asi ne" řekla jsem a on mě jen pozoroval.

"Jaký možná?" začal se přibližovat a já ze strachu promluvila. Takového ho totiž neznám. Je nepříjemný, naštvaný skoro jako by žárlil.

"Napadlo mě, jestli to nemohl udělat Felix, protože v čase který je tady vyobrazen jsem telefon neměla v ruce, ale to by snad neudělal" řekla jsem nejistě a pozorovala ho. Najednou jako by si snad na něco vzpomněl, nebo tak.

"Slibuješ mi, že nelžeš" a kouknul mi přímo do očí.

"Slibuji" řekla jsem a začala drkotat zuby. On se najednou otočil a chtěl odejít.

"Chate počkej" on se zastavil a otočil.

"hm" řekl a čekal co řeknu.

"Já se ti chci omluvit" on se na mě jen nechápavě díval a seskočil ze zábradlí.

"A za co?" řekl a malinko se přiblížil.

"Za všechno" řekla jsem a rozbrečela se na plné čáře.