Nikdo mi to neuvěří

Probudila mě hrozná potřeba se napít.
Krk i jazyk jsem měla úplně vyprahlý a každé polknutí pálilo.

Otevřela jsem oči a naskytl se mi pohled na bílý strop s několika světly, která byla naštěstí zhasnuta. Otočila jsem hlavu, což mělo za následek malé bodnutí bolesti. Stěna byla tmavě modrá a skoro celá zakrytá bílou stěnou sestavující se z malých čtverců, ve kterých byly černé boxy plné bůhví čeho.

Vytáhla jsem se do sedu a opřela jsem se zády o pelest postele. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Kromě stěny tu byla skříň stejné barvy a stůl, na kterém ležela hromada věcí.

Vedle postele byl malý noční stolek, na kterém stála sklenička s vodou. Chvíli jsem na ni koukala jak na zázrak, ale pak se znovu přihlásila žízeň. Šáhla jsem po ní a celou jsem ji vypila na jeden zátah. Spokojeně jsem vydechla a blaženě jsem zavřela oči.

Oknem na pravé straně dovnitř svítily paprsky slunce. Nechala jsem si je chvíli dopadat na tvář. Hlavu jsem měla podivně lehkou a vzadu se ozývalo pravidelné bouchání.

Snažila jsem se vzpomenout si na včerejší večer, ale nešlo to. Jako bych měla v hlavě zeď, kterou jsem musela probořit, abych si vzpomněla, ale měla jsem sílu novorozeněte.

Povzdechla jsem si a odhrnula jsem ze sebe deku. Na nohou jsem měla jen kalhotky a ponožky. Silou vůle jsem zadržela výkřik. Vyhrabala jsem se z postele a šla jsem hledat kalhoty. Našla jsem je na zemi u postele a vedle nich ležela i moje mikina. Tričko i podprsenku jsem na sobě naštěstí měla.

Oblékla jsem se a sedla jsem si na zem. Chvíli jsem jen seděla a snažila jsem se najít odpovědi na tuhle situaci.

Proč jsem spala polonahá v cizí posteli? A kde vůbec jsem? Na palčivé otázky, které se mi přehrávaly v hlavě, jsem neměla odpověď.

Došla jsem ke dveřím a pomalu jsem je otevřela. Vešla jsem na chodbu a rozhlédla jsem se, jestli někoho uvidím. Nikde nikdo. Ale slyšela jsem tlumené hlasy. Rozhodla jsem se je následovat. Šla jsem po dlouhé chodbě, která měla po stranách hned několik dalších dveří, až jsem došla k obrovským točitým schodům. Hlasy byly slyšet zespoda. Položila jsem ruku na zábradlí. Studilo.

Vydala jsem se po schodech dolů a u toho jsem s údivem koukala okolo sebe. Na tmavých stěnách viselo mnoho různých obrazů. Připadalo mi to povědomé, ale nedokázala jsem to s určitostí zařadit.

Pod schody jsem se vydala doprava další chodbou, i když ne tak dlouhou jako předtím. Nakonec jsem se ocitla ve velmi moderně zařízené kuchyni laděné do tmavě modré, která vypadala jako po výbuchu. Všude bylo nádobí, lahve od alkoholu a na zemi bylo rozsypané všelijaké jídlo. Na sporáku přede mnou svítily digitální hodiny, takže jsem se konečně dozvěděla, kolik je hodin.

8:24

Takhle brzy nikdy nevstávám.

Rozhlédla jsem se po místnosti a konečně jsem uviděla i zdroj hlasů, které jsem slyšela ze shora.

O bar uprostřed místnosti se opírala mladá blondýna a smála se něčemu, co právě řekl vysoký tmavovlasý kluk s mopem v ruce.

Trochu jsem si odkašlala, aby si mě všimli. Oba se zarazili a podívali se na mě.

Cítila jsem se pod jejich intenzivními pohledy nepatřičně. Sklopila jsem pohled a začala jsem zkoumat podlahu.

„Ehm, ahoj," řekl kluk, ale zmatek z jeho očí neustoupil. Dal mop před sebe jako nějaký štít.
Dívka se rozesmála a přišla ke mně blíž.