Léčba |Yoonmin|

15

Dnes nastal den D. Den, kdy se mělo všechno změnit. Tae s Kookiem a spol s tím souhlasili, i když Tae chvíli pochyboval, ale nakonec ho Kookie za pomoci Tena přesvědčil.

Můj úkol byl jediný, přidat do barelu s vodou správné množství síranu thallného, aby mě nikdo neviděl a pak zajistit, aby ji vypilo co nejvíce doktorů a to hlavně ředitel nemocnice pan Jung a jeho vyšší nadřízený pan Lee, který tady bůh ví proč zůstal.

Síran thallný je bezbarvá sůl, která se dá dobře rozpustit ve vodě, není cítit ani nijak nechutná. Projevy otravy se ukážou pár hodin po požití neurotoxinu zvracením a silnou bolestí svalů. Během dalších hodin se pálivá bolest ještě zhorší a oběti umírají pomalou a velmi bolestivou smrtí na zástavu srdce. Tedy pokud je ta dávka více než jedna čajová lžička. Ale i kdyby nebyla, tak postižení trpí ještě dlouhé roky po tom neurologickými problémy, ztrátou vlasů a vším možným. Léčba je účinná jen pár hodin po podání jedu, což bude díky dalšímu útoku na nemocnici jen těžko možné.

Ráno jsem tu byl o dvě hodiny dřív, abych měl co největší šanci, že tu nikdo nebude a že ti u kamer, které se do sesterny přidaly po vzpouře, si budou ještě pochrupkávat.

Nenápadně jsem vytáhl pytlíček s neurotoxinem a předstíral, že mi nejde napustit voda. Tím pádem jsem musel začít manipulovat s barelem a rychle tam síran nasypal. Pak jsem si jako obvykle natočil vodu, kterou jsem ale vylil do květináče ve slepém místě kamer.

Nemocnice se už začínala plnit, když jsem šel zkontrolovat své pacienty. První jsem zamířil k Jinovi, kterého jsem svým příchodem vzbudil.

"Dneska bude další útok. Buď připravený," zašeptal jsem a povolil mu řemeny, aby z nich mohly jeho hubené ruce vyklouznout, ale aby to vypadalo, že je pořád stejně spoután.

"Dobře," přikývl rozespale, i když úplně mě asi úplně nevnímal.

Pak jsem šel za Minem.

"Nechápu, jak se ti to povedlo," prohlásil tiše a zároveň dost uznale.

"Snad to vyjde. Až to vypukne, tak se prosím dostaň k Minkimu a dalším a odvaž je," zamumlal jsem a povolil mu provazy. Už jsem začínal mít docela strach. Co se stane, když to nevyjde? Co když zase někdo umře?

"Máš můj obdiv," zašeptal, když jsem byl už na odchodu za Gim, čehož jsem se bál snad nejvíc.

"Proč jako? Podělal jsem to. Vy všichni jste si stáli za svou věcí, Namjoon kvůli tomu umřel, tebe postřelili, Minkiho zbili do bezvědomí a Giho zbičovali naprosto nechutným způsobem. Já se vrátil na původní místo a nikdo mi neublížil," povzdechl jsem si a ta noc se mi znovu vybavila.

"Stalo se to, Jimine. Je to minulost. Záleží na přítomnosti. A to, že teď fakt riskuješ svůj život, abys nás zachránil, dokazuje, že nejsi jeden z nich. Vždyť ses rozsekal na motorce jen, abys nám pomohl," řekl s pohledem na moje obvázané zápěstí, které jsem si pohmoždil při mém výletu za Kookiem a Taem.

"O té minulosti si mluvil stejně jako Yoongi."

"Tak se do mě hlavně nezamiluj, musel bych ti dát košem." Min se na mě pobaveně ušklíbl a já zakroutil hlavou. Už jsem se těšil, až to skončí.

"Ještě pořád jsem neumřel," informoval mě Yoongi, když jsem vlezl do jeho pokoje.

"Yoongi, poslouchej mě," zašeptal jsem a začal mu povolovat řemeny. Jedinou odpovědí, která přišla, by jeho udivený pohled.

"Dnes bude další útok, který povede Tae s Kookiem. Jel jsem za nimi a vymyslel plán, jak zabránit většině komplikacím. Přiotrávím doktory, získám přístupové kódy ke všem sektorům a otevřu je. Omlouvám se, napravím to," zašeptal jsem a v očích jsem cítil slzy, které se ale hned zase ztratily.

"Proč?" odsekl mi bez svého typického úšklebku a temnota jeho očí mě znovu pohlcovala.

"Protože je tohle špatně. Nikdo si nezaslouží, aby ho lidé soudili, protože je jiný. Nechci lhát nikomu, ani sám sobě, ani se podřizovat jiným. Nebudu si na něco hrát kvůli společnosti. Chci být tím, kým jsem. Chci milovat toho, koho opravdu miluju," řekl jsem mu, uvolnil řemeny a odešel.

Vzal jsem to přímo do sesterny, natočil dva kelímky vody, vzal nějaké ovoce, tác, na který jsem všechno naskládal, a vydal se do kanceláře pana Junga, kterou okupoval i pan Lee. Musel jsem se ujistit, že ti dva budou stoprocentně mimo, takže jsem přidal ještě malinko síranu.

"Co chcete Parku?" zeptal se mě pan Jung, když jsem vlezl do jeho pracovny.

"Jen jsem vám přinesl něco jako díky, že jste mě tu nechal," odpověděl jsem a kývl na pana Lee.

"Dobře, dobře, Parku. Děkujeme," řekl za oba dva pan Jung a rovnou si vzal kelímek s vodou. Tác jsem položil k panu Lee a vytratil jsem se co nejdál od jejich kanceláře.

Do zátahu zbývalo šest hodin.