Cesta

Začátek

"Neopouštěj mě" Křičela snažíc se zachránit mezitím, co střely hvízdali vzduchem. Boj přilákal mrtvé a už to nebyl jen souboj mezi přeživšími, ale i mrtvými. Zahleděla jsem se ji smutně do očí, když jsem viděla jak se ji valí krev z kolene a z břicha. Nemohla vstát, bolest ji ochromila. "Je mi to opravdu líto, nemohu nic dělat!" Řekla jsem se slzami v očích a dál střílela po mrtvých . Řev střel, vrčení mrtvých prořízl strašlivý křik, když ji mrtvý oderval kus krku."
"Katieeee!" Křičela jsem a prostřelila jsem mrtvému hlavu. Vzala jsem si ji do náručí a do očí se mi valili slzy. "Beze mne...," snažila se polknout krev a domluvit větu. "... To zvládneš, jsi-i-i, silnější než myslíš." Vydechla a hlava ji klesla. Utřela jsem si slzy a položila ji opatrně na zem.Prsty jsem ji zavřela oční víčka. Popadl mě vztek, snažila jsem se ho ovládnout a zachránit si život. Přesila byla omnoho větší. Utíkala jsem lesem a prostřelovala jsem si cestu mrtvými. Střely se zarývali do kmene stromů kolem mne a několikrát jsem cítila, že mě střela minula o pár centimetrů.
Podařilo se mi utéct na silnici, všude se to hemžilo mrtvými. "Nám neutečeš kočičko!" Zakričel někdo z nich a hlasitě se smál.
Popadala jsem rychle dech a utíkala po silnici a vyhýbala se mrtvým. Slyšela jsem za sebou řev motoru motorky. Měla jsem poslední náboj, bylo to buď a nebo. Zastavila jsem se, prudce otočila a bez míření vystřelila. Motorka se zakymácela a on spadnul i s ní. Rozběhla jsem se k motorce, zvedla ji a prudce se rozjela až jsem jela po zadním kole. Otočila jsem se a viděla jsem jak skupina mizí v dáli. Pro tentokrát se mi podařilo přežít a v ten moment mi došlo, že není největší hrozba od mrtvých ale od přeživších. Neměla jsem nic, jenom zbraň bez nábojů a nůž v botě.
Pro dnešek jsem se musela někde ukrýt abych přežila noc. Jak to vlastně začalo a kam vlastně mířím? To vás budu muset vzít o několik měsíců zpět.
Prožívala jsem nejšťastnější dva měsíce v životě, po devastujícím předchozím vztahu, kdy už jsem ani nedoufala v lásku, jsem ji objevila. Jen jsem viděla její fotku na Facebooku a projel mnou pocit jak kdyby mě někdo zasáhl šípem přímo do srdce. Okamžitě jsem si ji přidala do přátel a netrpělivě čekala a doufala, že tu žádost přijme. K mému štěstí ji přijmula okamžitě a já ji bez rozmýšlení napsala. Konverzace se vyvíjela dobře po dva dny, ale v práci jsem měla problémy a neměla jsem čas na nic. Přes tři a půl měsíce jsme si nenapsali ani písmenko, přesto jsem na ní nepřestala myslet.
Situace se zvolnila a tak jsme si začali psát, zamilovala jsem se do ní ještě víc a byla jsem v tom až po uši. Domluvili jsme si setkání, že za mnou přiletí až z New Yorku, sice to byla neskutečná dálka, ale ja jsem pro ni byla schopná obětovat naprosto vše. Na ten den jsem se opravdu připravovala, vzala jsem si tři dny volno, doma pořádně poklidila a v podvečer jsem vyrazila na letiště. Zaparkovala jsem přímo před vchodem a netrpělivě vyčkávala a u toho si zapálila cigaretu. Dveře se otevřely a vyšla ona. Měla jsem náhle těžko v krku a pocit motýlů v břiše. Vyhodila jsem cigaretu, pohotově jsem ji šla otevřít dveře od auta a pomoci se zavazadlem. "Ahoj já jsem Maxine, tak strašně moc jsem ráda, že tě konečně poznávám Nicky!" Objala jsem ji, náhle jsem měla pocit, že mám úplně vše na světě.