otisky prstů.

kapitola 1

Znuděně sedím ve školní lavici, hypnotizuji nástěnné hodiny a netrpělivě odpočítávám každou minutu do zazvonění, je hodina Chemie. Říkám si, který blázen tento studijní obor mohl vymyslet.

Nebo že by to bylo učitelkou? Je pravda, že slečna Deklová je jedna z mnoha kantorů, u kterých vám v hlavě stále vyvěrá otázka, zdali šla učit dobrovolně nebo na ni nic jiného nezbylo. Jedno je jasné, učit teda neumí a udržet si něčí pozornost, když mluví o aminokyselinách, už vůbec ne.

Slečna Deklová pokračuje ve svém rozvláčném výkladu. Co, bych teď dala za cokoli jiného. Co nejopatrněji si zívnu, přece jenom, nechci provokovat.

Náhle přichází vysvobození, někdo klepe na dveře. Všichni, jako na povel, otočí hlavy za zvukem.

"Dále" pronese překvapeně slečna Deklová. Dveře se otevřou a v nich stojí dva policisté. Co? To si asi spletli místnost nebo rovnou budovu. Ten větší promluví jako první "Dobrý den, omlouváme se za vyrušení výuky,"

Neomlouvejte se, chlapci, přišli jste jako na zavolanou, už se to tu nedá vydržet, říkám si.

"ale je v této třídě Josefína Stejskalová?"

Mám štěstí, že zrovna nic nepiju, protože by mi zaskočilo. Vždyť to je moje jméno! Takhle se jmenuju já! Až teď mi dochází, jak moje jméno vlastně zní, když je někdo vysloví. Opět se všichni jako na povel otočí, akorát že teď je mi to nepříjemné, všichni totiž koukají na mě. Naprázdno polknu a opatrně zvednu ruku, hlasivky mi vypověděly službu.

"Půjdete s námi," povídá opět ten větší, "máme důvodné podezření ze spáchání trestného činu."

Tak. A je to. Mám, co jsem chtěla. Všechno, jen ne Chemii. Zůstávám sedět a jen na ně zírám, možná mám i otevřenou pusu, to ale momentálně nedokážu vnímat, nechápu to.

"No tak vztyk. Šup, šup." pobízí mne ten druhý strážník.

Sedím jako přibitá, mám pocit, že jsem přestala dýchat.

"Moment, pánové, to musí být nějaké nedorozumění. Josefína patří k nejlepším studentům této třídy, je nemožné aby..." pokouší se o slovo slečna Deklová. Že bych tu ženskou začala mít ráda? Strážníci jsou ale přesvědčení "Promiňte, paní, ale otisky prstů mluví jasně."

Otisky prstů? Tak moment. Tuto začátečnickou chybu bych už znovu nikdy neudělala.

Rozejdou se směrem ke mně. Až když stojí nad mojí lavicí, jako nad hrobem, zmůžu se konečně na první větu. "Jakého trestného činu?"

" Včera v noci došlo na Růžovém náměstí k ozbrojené loupeži. Byly odcizeny věci v hodnotě tisíců korun a oběť se vzpamatovává z posttraumatického šoku."

Napětí ve třídě by se dalo krájet. Nikdo ani nedutá, všichni jsou zmatení a v hlavě mají jen otazníky.

Já mám na mysli ale jen jedinou otázku, kterou si ani neuvědomím, že ji omylem řeknu nahlas. „A to si jako myslíte, že já bych byla něčeho takového schopna?" Já, ve svých necelých dvaceti letech, studentka, která je ve své podstatě stále ještě dítě, že by mohla něco vyloupit?

„Nehrajte na nás to divadýlko, slečno, stopy neumějí lhát." promluví ten statnější z nich. „Víme, že jste tam nebyla sama." dodá.

Chystám se na ostrou odpověď, protože teď evidentně ty jejich stopy lžou a já jsem obviněná neprávem. Druhý strážník mě ovšem utne ještě dříve, něž stačím cokoli říct.