Babysitter

26. A ten úplně poslední den

Dřív, než jsem vůbec stihla zaregistrovat, co se to vlastně kolem děje, najednou bylo sedmnáctého ledna. Najednou bylo sedmnáctého ledna a já měla ve dvě ráno místního času odletět zpátky domů. Bylo šílený, doopravdy šílený, jak moc rychle to uteklo. Nechtělo se mi tomu věřit.

,,Jsi připravená? Naposledy?" Podíval se na mě Peter přes rameno. Zmáčkla jsem ho o něco pevněji a usmála jsem se, když se mi culík zhoupl, když mi do něj zafoukal vítr. Byla jsem nervózní, ale těšila jsem se.
Stáli jsme na vrcholku Avengers Tower, kam jsme se vlastně proplížili bez Tonyho dovolení. A chystali jsme se udělat tu největší kravinu mého dosavadního života.

,,Dá se na tohle nějak připravit?" Zařvala jsem nazpátek a poklepala ho na rameno, aby věděl, že jsem tak nějak překvapená. Bylo mi zle od žaludku, vyšilovala jsem a na oči jsem si natahovala potápěcí brýle.
,,Tak dělej, než si to rozmyslím!" Strčila jsem do něj. My se doopravdy přehoupli přes okraj a začali jsme se řítit přímo dolů.
Chvíli jsem ječela, bylo to ale nadšené ječení, když se mi adrenalin zvedl na nezdravou úroveň. Nakonec jsem se začala smát.

Skoro jsem spadla dolů k zemi, když Peter roztáhl ruce a mezi podpažím a pasem se mi roztáhla křídla. Nedalo se úplně říct, že bychom plachtili, ale docela dost se to tomu podobalo. Ať to bylo cokoliv, úplně jsem cítila, že je to Tonyho práce a že to on tenhle oblek dokonale vymazlil k obrazu svému.
Byl to prakticky volný pád do propasti až do doby, kdy jsme se poprvé zhoupli na pavučině, kterou Peter vypustil. Usadil nás na jednu střechu činžáku a i když mi bylo strašně špatně, mohla jsem se jenom smát.

,,To bylo to... Nejšílenější a nejbáječnější, co jsem kdy podnikla!" Zakřičela jsem a sundala si z obličeje ony potápěcí brýle. ,,Jsem tak ráda, že jsi mě přesvědčil."

,,Říkal jsem ti, že je to naprosto úžasnej nápad," dal si Peter taky ruce v bok a já věděla, že se pod oblekem směje.
,,A že se zabijeme jenom na šedesát procent. Naštěstí jsme se trefili to těch čtyřiceti procent. Nevím, co by se stalo, kdybychom..." Začal vysvětlovat, ale já mu zakryla pusu dlaní.

,,Nepokračuj. Ať by se stalo cokoliv, prostě mi to radši ani neříkej. Musela bych se na tebe zpětně naštvat a to ani jeden nechceme, že ne?" Podívala jsem se na něj a podívala se na hodinky. Bylo skoro osm hodin večer, což znamenalo...

,,Dovedu tě domu, platí?" Řekla jsem nervózně a snažila se spolknout knedlík, který se mi udělal v krku. Pálily mě oči a já jen věděla to, že kdybych mohla, už dávno brečím.

,,Fajn. Stavíš se na večeři?" Zeptal se Peter tak nadšeně, že mě to skoro překvapilo. Očividně vůbec neměl pojem o čase, což by se mi taky líbilo.

,,Ne. Jenom tě dovedu domu. Happy tu bude už za šest hodin. Musím si ještě... Zabalit a tak, víš? Ross chce ještě podepsat papíry na leden, Tony něco chce..." Zašeptala jsem nervózně a Peter si najednou uvědomil, jak málo času nám doopravdy zbývá.
Měla jsem u nich jednu tašku, schovanou v Peterově pokoji. Poprosila jsem Tonyho o poslední laskavost, než zase zmizím. Že začátku se mu to vůbec nezamlouvalo, ale pak jsem mu řekla, že s Peterem chci být v kontaktu i já. To mu pusu už zavřelo.

Cestou domů jsme každý běželi svou cestou. Ne pro to, že bychom si nechtěli povídat, ale kvůli tomu, že nebylo o čem. Za ty tři měsíce, ať to bylo ze začátku sebe horší, jsme si na sebe zvykli. Dokázala jsem číst v tom, co Peter dělal a říkal a to samé dokázal on. Intuitivně jsme si nahrávali, když jsme se hnali za auty. Našli jsme spolu pana Gekona. Bylo toho dost.
Nebyla jsem dvakrát veselá, když jsem vyšla z jejich malé koupelny s modrou krabičkou pokrytou v sametu; takovou elegantní, s malým drozdem na vrcholku víka. Oblek jsem stáhla do náramku a zase jsem byla jenom Lee. Lee, kterou kluci tak dobře znali. Kterou znala May, kterou znal Tony i Peter.