Povídky ze školy

Zázrak v pustině

Přírodu spící pod přikrývkou sněhu, probouzela klapající kopyta koní, na kterých se odhodlali k večerní projížďce praděd František z pravnučkou Miriam. Jízda byla poklidná a v souladu s přírodou se mlčky projížděli mrazivými pustinami. Stromy lemující cestu jako by jim ukazovali cestu a z modrých mraků na obloze padali zmrzlé kapky vody v podobě vloček.

Avšak koně se náhle zastavily a nervózně stříhaly ušima. Od nozder jim stoupala pára, která se rozplynula ve studeném vzduchu. Slunce je naposledy pohladilo svými paprsky a zapadlo za obzor. Zvířata už značně více neklidná než před chvílí, hrabala kopyty ve sněhu. František se snažil svého oře zklidnit, ale nedařilo se mu to. Miriam se opět sotva držela a málem byla vyhozena ze sedla.

,,Aaa! Pomoc mi prosím!" křičela holčička.

,,Hlavně klid Miriam. To se vyřeší. Jen se pořádně drž, ano?"

,,Ano." špitla a co nejvíc se přitiskla ke koňskému hřbetu.

Náhle však zaslechli to, co bylo příčinou neklidu jejich čtyřnohých přátel. Vytí vlků, jako kdyby dávali rozkaz k útoku, se rozléhal po okolí a každému, kdo tento zvuk slyšel, přeběhl mráz po zádech. Hned na to kolem nich pobíhala celá smečka a běhající mezi keři na ně zlověstně vrčeli. František pobídl oba koně, svého i Miriam, aby se rozeběhli a sprintem se dostávali dál od hladových šelem.

,,Utíkej!" křikl na Miriam, ale ta byla v šoku a nevšímala si ničeho kromě přibližujících se ostrých drápů a zubů. Tma už se rozlezla po celém okolí a nezbyl ani kousek světla, který by představoval příslib vykoupení z této situace. Zatímco František kontroloval vzdálenost mezi nimi a vlky, nevšiml si, kam Miriam směřovala a ona se od něj pomalu vzdalovala. Dívka se zalekla propasti mezi ní a jejím pradědečkem a zpanikařila. Chtěla na něj zakřičet, ale jak se nedívala na cestu, zachytila se o větve stromů a ty ji drželi, zatímco její kůň prchal dále do tmy.

,,Miriam! Kde jsi!" bylo slyšet z dálky, ale hlas se vzdaloval a za chvíli nebyl slyšet už vůbec. Miriam byla zachycena ve vzduchu v dřevěném objetí větviček, ze kterého se nemohla dostat. Avšak tyto větve ji zachránili, od největšího nebezpečí, které ji hrozilo. Část smečky, jež běžela za ní proběhla kolem a pronásledovala dále jejího koně.

Vyděšená dívka se snažila vyprostit, ale pak se stalo něco, co jí vyrazilo dech. Pro dívku to byl magický okamžik. Už se nebála a dívala se na vycházející měsíc, který zaléval stříbrným svitem to co tma chtěla skrýt. Její dech se zklidnil a ona pozorovala zářící vločky, které dopadaly na zem a skrývaly stopy po závodu na život a na smrt. Jakou kouzlem zapomněla na strach a úzkost a nechala se unášet magií lesa. Její poslední vzpomínka na to místo byla, že ji sledovala velká sova, která jako duch lesa pokynula a stromy ji pomalu spustili na zem. Ten tvor dívku pozoroval a jakoby jí do duše promlouval jakýsi hlas. Jsi nyní v bezpečí. ozvalo se a tvor roztáhnul křídla a v mžiku zmizel. Dívka omámena z tohoto zážitku chvíli sledovala oblohu a snažila se znovu zachytit alespoň náznak kouzla, kterého byla svědkem. Sovu však už nikdy neviděla, ale věděla, že je v bezpečí, a že ji chrání samotný les. Prodírala se hustým houštím a boty měla promočené od samého našlapávání sněhu. Ale nebyla jí zima, necítila bolest. Jen stále pokračovala kupředu bez jakýkoliv pochybností. Nakonec se dostala v pořádku zpět na cestu kde ji našel její praděda.

,,Takhle mě už neděs." řekl a klekl si na zem, aby ji objal.

,,Jsem v pořádku." odvětila Miriam a v jeho náručí se náhle cítila jako na nejlepším místě na světě. Avšak nikdy nezapomněla na kouzla skrývající se v lese, lesního strážce a ani na okamžik, kdy byla součástí zázraku.