Kladivo

Kladivo, mytologie a vůz

Každý správný hrdina má u sebe kladivo.

Tahle myšlenka mi proletěla hlavou hned poté, co jsem se probudila. Počkat. Kladivo? Proč kladivo? Ještě se zavřenýma očima jsem prohmatala okolí. Ne, žádné kladivo nikde v dosahu nebylo. Jen měkká matrace a na ní peřina.

A něco teplého. Ruka. Otočila jsem hlavou a pomalu otevřela oči. Ležel vedle mne, rozvalený na zádech a tvrdě spal. Pomalu se mi začaly vybavovat zážitky ze včerejšího večera. Měla jsem první rande s klukem, se kterým si už delší dobu píšu. Vzal mne do kina. 

Nevím, kdo píše příručky pro kluky, jak se chovat na prvním rande. Teda jestli vůbec nějakou četl. Vzal mne na nějaký akční film inspirovaný severskou mytologií. Plno chlapů v kožešinách si navzájem rozbíjelo hlavy kladivem. Po filmu mne zatáhl do baru a začal mi vykládat, že ten film je ve skutečnosti o něm a jeho kámoších, se kterými bydlí ve Valhalle. Měl mě radši vzít po hlavě tím kladivem.

Ale proč tu teď leží vedle mne? Že by mne tím kladivem přes tu hlavu přece jen vzal? Ne, asi mi spíš něco nasypal do pití, protože víc si nepamatuju. Opatrně jsem vylezla zpod peřiny. Hm, byla jsem oblečená, takže se nejspíš nic nestalo.

Pohled mi zavadil o kladivo, které leželo vedle postele. Poplašeně jsem se podívala na svého přítele. Nespal. Byl u svých druhů ve Valhalle. Problém byl, že jsem si vůbec nic nepamatovala.

Vzala jsem kladivo, vyšla z domu a nasedla do svého slunečního vozu.