Vzpomínáš? {DRAMIONE FF}✓

1. "Ty ses vrátil!"

„Neboj se, bude se ti tam líbit,“ uklidňoval Draco svou přítelkyni Jessiku. Právě letěli z Paříže zpátky do Londýna. Jessika se víc přitulila k Dracovi a on ji hladil po vlasech. Za chvíli to budou tři roky, co spolu chodí.

Když konečně dorazili do Londýna, vystoupili z letadla a mířili do centra města, kde měli pronajatý byt. Museli se trochu chovat jako mudlové. Přemístit se nemohli, protože v bytu nebyl krb. Taky logika....

Vešli do domu a stoupali schody až do 5 poschodí. Draco odemkl dveře a nechal, jako džentlmen, vstoupit Jessiku první. Vešli do většího bytu, byla zde koupelna s vanou a sprchou, velký obývací pokoj, ložnice, pokoj, kuchyně a samozřejmě chodba. Draco se pousmál nad tím, co by se teď dalo dělat v ložnici... Ach ten Malfoy. Jeho přání ale bylo vyslyšeno.

Položil kufry s věcmi na zem, vzal Jessiku do náruče a nesl ji do ložnice, kde ji svalil na postel. Jemně ji líbal na rty a Jessika mu polibky oplácela se stejnou chutí. Pomalu, ale jistě, ehh....pardon, ze sebe svlékali oblečení. Draco byl rád, že Jessika chce to samé co on.

•••

Ještě dlouho vedle sebe vyčerpaně leželi, než se Jessika zvedla se slovy, že se jde osprchovat. Draco jen přikývl a zavřel oči. Vždycky, když to udělá, vzpomene si na Hermionu. Jak ona líbala jeho rty, jak ona viděla jeho nahé tělo... Musel si povzdechnout nad tou vzpomínkou. Bylo to tak dávno. Hrozně rád by ji zase viděl. Třeba už má děti, manžela, rodinu....? Nechtěl, aby to tak bylo. On sám měl sice přítelkyni, ale nebyla to jeho manželka. Ani v nejbližší době se ji nechystal požádat o ruku.

Aspoň už čtyři roky ji neviděl. Ta myšlenka bolela. Pořád. Nikdy ji nepřestal mít rád.

Nikdy.

Ani vlastně nechtěl ji přestat milovat.

Jessiku měl rád, ale nebyla to Hermiona. Opět si povzdechl. Tohle nikam nevedlo. Musí ji vidět.

Vstal a pomalým krokem vešel do koupelny, kterou už neokupovala jeho přítelkyně. Zalezl do sprchového koutu a nechal na sebe spadat kapky vlažné vody. Potom vypnul sprchu, usušil se ručníkem a omotal ho kolem svého pasu. Mířil opět do ložnice, kde otevřel skříň, ve které si chtěl vzít oblečení, ale to tam ještě nikdo nedal. Blondýn se vrátil ba chodbu, vzal kufry a svůj vybalil do posledního kousku oblečení. Do ruky vzal kravatu, kterou mu Hermiona koupila než odjel. Teď nechtěl znovu brečet, jak tomu bylo předevčírem. Přece jen jedna slza si našla cestu z jeho bouřkových očí.

Uklidil oblečení do skříně, ale na posteli přece jen nechal pár věcí. Košili, kalhoty, ponožky a onu kravatu. Vše si oblékl a vyrazil z ložnice do obýváku, kde seděla Jessika. „Miláčku, jdu teď na schůzku s.....uhm..kamarádem, tak mě nečekej, jo?“ Občas bylo nutné trochu zalhat. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Mohla jsem jít s tebou.“ Draco se zamračil. „Nevím jestli by to teď byl zrovna dobrý nápad. Jen zůstaň doma a odpočiň si,“ řekl a políbil ji. Potom rázným krokem opustil budovu.

•••

Už jel druhým autobusem na adresu Hermioniných rodičů. Sice netušil, jestli tam bude, ale to ho v tuhle chvíli vůbec nezajímalo.

Konečně stál před jejich domem. Zazvonil na béžový zvonek a trpělivě vyčkával. Otevřela dospělá paní, paní Grangerová. „Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ Draco žasl nad jejím tónem starostlivosti. „Dobrý den, vy si mě asi nepamatujete, já jsem Draco Malfoy, chodil jsem s Hermionou,“ představil se blondýn a podal ji ruku. Paní Grangerové se ještě víc rozšířil úsměv, ruku odstrčila a rovnou ho objala. Draco byl maličko překvapen jejím chování, ale objetí jí opětoval.

„Chtěl jsem se vás zeptat, jestli je tu Hermiona,“ zeptal se Draco, když už ho konečně pustila z objetí. „Draco, promiň, ale Hermiona už s námi dva roky nebydlí. Odstěhovala se někam.... počkej, napíšu ti adresu.“

•••

Teď už nejel druhým, ani třetím, ale rovnou devátým autobusem. Hermiona bydlela v malém domku na pokraji města.

Sama.

Draco si maličko oddechl. Ale pod myšlenkou, že bydlí někde sama se mu dělalo špatně. Autobus zastavil. Draco se rychle prodral davem ke dveřím autobusu, které se sotva za ním zavřely. Na to, že je večer, jezdí plno lidí hromadnou dopravou. Běžel ulicemi, jen aby našel ten dům, kde třeba na pohovce seděla jeho Hermiona. Kdo ví, jestli na něj ještě čeká.

Nad čím to zase přemýšlím, zeptal se Draco sám sebe. Mám přítelkyni, ty idiote, nadával si ve své blonďaté hlavě.

Konečně doběhl do cíle - ano, přetrhl a proběhl červenou pásku, dělám si srandu - a stál přede dveřmi, za kterými, možná, byla Hermiona.

Zazvonil.

Dlouhou dobu se nic nedělo. Jen tam tak postával. Už to chtěl vzdát, když v tom mu otevřela Hermiona. Ani se moc nezměnila. Hnědé vlasy stále tvořili kudrliny, její hnědé oči stále zářily v barvě rozteklé čokolády a její rty... Ty byly pořád beze změny. Přesně jak si pamatoval.

„Ty ses vrátil!“ Hned jak ji uviděl a vzpamatoval se ze šoku, že ji konečně vidí, ji objal. Ne silně, ale jemně. Jako by to byl nejkřehčí poklad v tomhle vesmíru. „Jo, vrátil.“ Hermiona ho objala ještě silněji.

Draco byl unaven z toho běhání, takže moc síly na opětování jejího silného objetí moc neměl. Odtáhl se a konečně se odhodlal k rozhovoru...

Promiňte, že jsem to ukončila tady, ale nechtěla jsem první kapitolu s 2 000 slovy. Ano, až tak jsem se rozepsala. No, doufám, že jsem vám udělala radost a zítra další kapitola.
Mějte se hezky, holoubci 🕊️😅

PS: Nejsou ty jejich polibky moc brzo? Jen se ptám, přijde mi to hrozně uspěchané. Nebo je to jen můj dojem?