Vše jen díky koštěti

    Bylo nebylo, za několika moři, několika bílými horami a mnoha lukami, stál velice malý, avšak krásný zámek. Stěny byly bílé a tu a tam porostlé břečťanem, okna byla malá, vykládaná světle modrým sklem a vchodová brána se pyšnila jedním párem paroží na každém ze dvou křídel, jako znak malého království.

    V tomto zámku žila princezna Samanta s jejími rodiči a služebnictvem. Byla velice milá a laskavá ke všem lidem kolem sebe a důvěru si získávala, už jen jejím úsměvem a smějícíma se havraníma očima. Své černé kadeře nosívala sepnuté ve vysokém drdolu, přičemž její pokožka svou bílou barvou zářila do dáli.

    ,,Matko? Mohu jít ven s Ingrid?" tázala se mladá šlechtična své matky, jež si četla knihu.

    ,,Samozřejmě, že můžeš Sam, na to se mě tázat nemusíš a teď už jdi, nechci být rušena," jakmile to dořekla, ponořila se opět do rozečtené knihy.

    Dívka se letmo usmála a už byla na cestě ven za svou nejlepší kamarádkou. Samanta a Ingrid byly nerozlučná dvojice, znaly se už od malinka a neustále někde lítaly, a když se řekne lítaly, je to myšleno doslova, Ingrid totiž nebyla obyčejné děvče, nýbrž čarodějka a vlastnila malé proutěné koště. Také v mladé princezně kousek magie rozdmýchala a naučila jí pár velice jednoduchých kouzel.

    ,,Tak co dneska podnikneme? Já bych totiž mohla něco navrhnout, přemýšlela jsem a říkala si, že by nebyl špatný nápad zaletět si do jiné vesnice. Mají se tam konat slavnosti. Co ty na to?" vyhrkla Ingrid hned, jakmile svou kamarádku uviděla, přičemž si neustále upravovala svůj špičatý klobouk, který jí padal do obličeje. Její hnědé vlasy měla spletené do copu a očí stejné barvy se jen smály. Rty roztažené do ironického úsměvu, jen potvrzovaly, že je Samanty pravý opak.

    ,,To zní úžasně! Miluju slavnosti, " usmála se Samanta a už brala koště své kamarádce z rukou.

    Letěly nad lesem a princezna držící se mladé čarodějky za pas, sledovala míhající se stromy pod nimi. Byl to opravdu nádherný výhled, v dáli už se i daly zahlédnout červené střechy domků vesnice, do které letěly. Náhle sebou však koště trhlo do strany. A o chvíli později znovu a znovu.

    ,,Ingrid, co se děje?" ptala se vyděšeně Sam a chytla se své kamarádky pevněji.

    ,,Netuším, vůbec nevím. Hlavně se drž prosím."

    Koště sebou, ale začalo cloumat, jako zběsilé a obě dívky musely vynaložit veliké úsilí, aby se vůbec udržely. Klesaly postupně níž a níž a jen stěží se vyhýbaly špičkám stromů, kterými byly obklopeny. V jeden jediný moment Ingrid prudce zabrala za rukojeť směrem do leva přímo do kmene vysokého dubu a vyprovázené hlasitým prasknutím dřeva, padaly dolů na travnatou zem. Ani nebyly schopné vydat ze sebe hlásku, jak se lekly. Ingrid pod nimi však na poslední chvíli vyčarovala měkkou podestýlku, do které dopadly.

    ,,Sam, Sam, jsi v pořádku? Slyšíš mě?" šeptala Ingrid a ze své ruky nad kamarádčiným hrudníkem vydávala malé elektrické výboje. Do posledního vložila více sil a dívka s hlavou v jejím klíně prudce otevřela oči a zalapala po dechu. Čarodějka se šťastně usmála a princeznu skryla ve svém objetí.

    ,,Ach, Sam! Konečně jsi vzhůru, víš, jaký jsem měla strach?"

    Děvčata už dlouhou dobu hledala východ z nekončícího bludiště stromů a nemohla se dostat ven i přes to, že Ingrid vyslala několik pátracích kouzel.

    ,,Co se vlastně stalo? Proč se koště takhle chovalo?" zeptala se stále nechápající Samanta.

    ,,No, pokud si někdo vezme koště, jenž není jeho, začne se chovat podobně, jako naše před chvílí. A já jsem teprve po pádu zjistila, že jsem si vzala koště mé mladší sestry, máme hodně podobné, a tak se nedivím, že jsem si omylem vzala to její. Samozřejmě je to veliká chyba. Vůbec netuším, jak budu doma vysvětlovat, proč je na dvě půlky," zasmála se Ingrid své vlastní hlouposti, ,,jsem nehorázně ráda, že se nám nic nestalo. Jinak, koukej, tamhle je jeskyně, pojď se tam na chvíli schovat, myslím, že se schyluje k dešti."