Pojmenuj mi svět

Šero místnosti narušovalo bílé světlo monitoru počítače. To ticho, které se snažilo prostor vyplnit, odhánělo do rohů hned několik zvuků - prsty, jež klepaly do klávesnice, kroky, které patřily nohám, jež pochodovaly sem a tam. A nepravidelný dech dvou osob, jež mohla utěšovat pouze přítomnost toho druhého a zvuk starého kávovaru.

Postarší muž zde trávil většinu času. Poslední rok pro něj byl velmi náročný. Tým jeho pomocníků už dávno odešel rozhořčeně do postelí, když jim oznámil, že aby shrábl veškerou slávu, musí do finiše dojít sám. Což podle něj bylo naprosto správné přemýšlení a jasná zpráva pro ty, kteří se chtěli vyhřívat na výsluní s ním.

To ovšem neznamenalo, že by neuvítal alespoň jednu hlavu navíc. Mohl patřit mezi ty nejlepší překladatele a znalce jazyku A, ale stále byl lidská bytost. Přirozeně toužil po pozornosti. A po sluhovi, který by byl k něčemu.

Jeho asistent toho v hlavě moc neměl. To byl jeden z důvodů, proč si u sebe nechal alespoň něj. Mohl mít jistotu, že nepřečte jediné slovo, které musel zadat do překladače. Kdyby měl o pilinu více, možná by mu došlo, že byl jeho nadřízený pověřen velmi důležitým úkolem. Na druhou stranu kdyby měl o jednu méně, mohlo by se stát, že by zapomněl, kde mu hlava stojí.

„Pane Štika, nesu vám tu kávu," ozval se tmavovlasý mladík s nepřeslechnutelným východním přízvukem.

„Děkuji, Olivere. Položte ji daleko ode mě," zabrblal doktor Štika a mávl rukou někam vedle sebe.

Nemusel ho dlouho přemlouvat. Výhoda toho, že měl rozumu jako kočka lásky k hrachu, byla ta, že se na nic zbytečně neptal. Jakýkoli příkaz mu byl svatý, zpochybnění by ho přivedlo na pomyslnou hranici. Od té doby, co mu doktor Štika prozradil pravdu o šibenici, se bál mluvit sám od sebe.

Ticho doktorovi vyhovovalo. Na svou práci potřeboval klid. Nebylo snadné přeložit jazyk, který se svou složitostí vládl na nejvyšších stupních geniality lingvistů, tak, aby i v něčem tak primitivním, jako byl jazyk A, dávaly jejich pranostiky a přísloví smysl.

Kdyby bylo po jeho, dávno by všechny staré zvyklosti zahodili. Ale protože mu u domu už několikrát protestovaly skupinky patriotů, kteří pokřikovali, že u nich kočky a psy padat z nebe nebudou, byl nucen ohýbat nový jazyk tak, aby vyhovoval i požadavkům zapálených Čechů.

„Potřebujete ještě něco?" zajímal se Oliver.

„Ne. Můžete se posadit. Ale někam, kde nemám věci," přikázal doktor.

Nemusel se ani dívat. Věděl, že Oliver bral každé jeho slovo smrtelně vážně. Možná, že kdyby mu řekl, aby skočil z mostu a šel si zaplavat do Bečvy, udělal by to. Pokud by se zeptal, kde by Bečvu hledal, samozřejmě. A samotný fakt, že jeho rodné město v sobě název řeky obsahovalo, mu to neulehčoval.

S povzdechem se podíval vedle sebe, odkud slyšel Oliverův věčně mutující hlas. Potěšilo ho, že dokázal ohřát vodu na dostatečně vysokou teplotu, aby té břečce, jež v modrém hrnečku s pávem byla, mohl říkat káva. Zatím na ni však chuť neměl. Měl by se soustředit.

Prsty si stlačil spánky. Na překladu pracoval už několik měsíců. K jeho smůle jazyk A vymysleli velcí pánové někde v Indii, jimž angličtina zjevně nic neříkala. Netušil, jestli ji z úředních jazyků vyloučili kvůli sporům s Velkou Británií. A upřímně? Bylo mu to fuk. Hindština trápila všechny, když si odmyslel tu skoro půl miliardu lidí, která ji používala naprosto běžně.

Jeho roční ultimátum se blížilo ke konci. Věděl, že mu zbývá jen několik malých úprav, než bude moct poslat hotový překlad na Hrad. Navíc si nemohl přidat několik dalších dnů na doladění všech nedokonalostí, jež tam jistě měl. Možná, že kdyby na to měl víc času a schopnější tým, dokončili by překlad mnohem dříve. Ale nemohl za to, že se čeština od ostatních jazyků lišila. A že se Slováky spolupracovat nemohli, když jim to vláda zakázala.