Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

38) Ruku v ruce

Byl to krásný sen. Tak živý a taky tak nereálný. Oči jsem měl stále zavřené. Nechtěl jsem se probudit. Ne, když jsem ještě chvíli mohl snít o Dracovi. Chtěl jsem si ten sen ještě chvíli vychutnat, než se budu muset doopravdy probudit a všechny detaily snu se rozplynou jako pára nad kotlíkem.

Na jazyku jsem ještě stále cítil tu dokonalou chuť, na prstech hebkost té krásné bezchybné bledé kůže a po boku teplo jeho těla. Zklamaně jsem si povzdechl a trochu změnil pozici, abych se lépe uvelebil. Rukou jsem při tom přejel po něčem teplém a hladkém. Konečně jsem otevřel oči.

Po boku mi ležel rozcuchaný blonďák, rty měl trochu pootevřené a tělo zakrývala jen černá pokrývka, která s jeho pokožkou jasně kontrastovala. Zmijozelova krása tím však ještě vynikla a já od něj nedokázal odtrhnout oči. Nedokázal jsem se ani pohnout, nechtěl jsem ho náhodou probudit, určitě by chtěl co nejrychleji odejít.

Nevím, jak dlouho jsem tam, s rukou přehozenou přes jeho tělo, ležel, ale nemohl jsem se na tu klidnou tvář vynadívat. Pak se ale Draco zavrtěl, přetočil se na bok a přitulil se k mé ruce, kterou jsem nechal na jeho boku. Neodvážil jsem se ani dýchat. Leželi jsme teď k sobě čelem a já mohl obdivovat tu bezchybnou tvář. Růžové rty, bledou pleť a černé řasy... které se mírně zachvěli.

Rychle jsem zavřel oči a přinutil se ke klidnému a vyrovnanému dechu. Zmijozel se znovu zavrtěl. Následovalo tiché zívnutí a pak najednou prudké nadechnutí. Bylo mi jasné, že Draco právě zjistil, s kým leží v posteli.

„U Salazara... Co?... Nenenenene." Mumlal potichu a začal sebou mlít. Pak ale ztuhl a ztichl. Neodvážil jsem se otevřít oči. Jen jsem tiše a nehybně ležel a nevěděl, zda mu mám dát najevo, že už taky nespím. Možná by bylo milostivější k nám oběma, kdybych spánek předstíral, dokud Draco neodejde. Je to zbabělé? Ano, to rozhodně, ale taky jsem věděl, že nenávisti, kterou bych určitě spatřil v jeho očích, bych nedokázal čelit. Ne teď, když jsou mé vzpomínky ještě tak jasné a čisté.

A tak jsem čekal, nehybně a s předstíraným klidným dechem, i když hrozilo, že mi srdce vyskočí z hrudníku. Draco se konečně pohnul a já jen čekal, až místo jeho tepla ucítím jen chladnou samotu. Místo toho jsem ucítil jeho prsty ve vlasech, jak mi je odkrývá z čela. Pomalu jsem rozevřel víčka a očima vyhledal ty jeho.

„Pottere." Uhnul očima, ale ruku nestáhl. Překvapilo mě to. Nekřičel, nevzpouzel se, jen tam stále odevzdaně ležel a vypadal, že je ztracený ve svých myšlenkách. Tak strašně moc jsem si přál vědět, nad čím přemýšlí. Tak strašně moc rád bych nahradil ten ztracený výraz úsměvem. Ale nemohl jsem.

Po chvíli jeho pohled ztvrdl a on se ode mě odtáhl. Přitáhl si peřinu k tělu, aby zakryl svou nahotu. Tváře mu trochu zrůžověli, ale nechal si ten odtažitý pohled a kamennou masku.

„Nic ti nedlužím Pottere. A nikdo se o tomhle rozhodně nedozví." Zasyčel s pohledem upřeným na ruce, ve kterých žmoulal peřinou.

„Nenapadlo mě, že bych..." Bránil jsem se, ale hlas mi selhal. Odkašlal jsem si, abych si pročistil hrdlo a nechápavě jsem se mračil. Proč ta náhlá změna. Copak si opravdu myslí, že bych se chtěl o něj s někým dělit?

„Nevím, kde jsi k tomu lektvaru přišel, ale pochybuju, že to bylo dobrovolné. Ten, kdo ti to ale dal by měl být potrestaný." Zavrčel jsem a cítil, jak se ve mně hromadí vztek a jen tak tak jsem neprobudil Přízraka. Někdo chtěl lektvarem získat mého Draca. Podvodem a lstí mohl být zneužit...

„Půjdeš za Snapem nebo za ředitelem?" Vrátil jsem se pohledem k němu, nepřestávajíc se mračit. Nejraději bych viníka potrestal sám, možná i s pomocí Přízraka, ale nechci pokazit ten mír, co mezi sebou teď máme. Pokud jsem ho tedy už nepokazil.