Temnota [DOKONČENO]

Takový pohodový den

Seděla jsem na zemi před prosklenou stěnou s výhledem na New York ve svém pokoji a přemýšlela.

Měla jsem v hlavě hodně myšlenek, kterých jsem se nemohla zbavit, a k tomu mi tam bzučelo moje druhé já, Shadow, která pořád o něčem mlela a dožadovala se mé odpovědi.

,,Hey, Amar, mluvím s tebou.'' ,,Já vím, proto tě schválně ignoruju.'' Řekla jsem nepřítomně a dál skenovala výhled. ,,Tak s tím přestaň, musíme si promluvit o tom, čemu se pořád vyhýbáš.''

Měla pravdu, vyhýbala jsem se tomu rozhovoru jako čert kříže, ale nemůže mi to mít za zlé, já chci žít tady, mezi lidmi, ale ona ne, ona chce zase jít tam do toho pekla, kde jsme žily v dutině stromu a když jsme nic neulovily, týden jsme hladověly.

,,Shadow, já vím že se chceš vrátit, ale já chci být tady, nemůžu se rozkrájet a být na dvou místech zároveň.'' ,,Tak mě pusť, dovol mi být Shadow nejen v naší mysli, a už si nebudeš muset dělat starosti kde budeme muset žít.''

O nenene, věděla jsem přesně co TÍM myslí, a to nepřicházelo v úvahu. ,,Zapomeň.'' ,,Ale noták, kdy jsi mě naposledy vypustila ven, tak před osmi možná sedmi lety?''

,,Jo to ale bylo ze strachu a neuměla jsem to, co mám v sobě, ovládat, a když jsi byla naposledy venku, málem jsi zabila dva lidi.''

,,Byli nebezpeční.'' ,,Snažili se mi pomoct, to ti připadá jako ohrožování?'' ,,Ano.'' Jen jsem nad ní zakroutila hlavou, lehla si na záda a na chvíli zavřela oči, abych se uklidnila.

,,Slečno Amaro, Pan Barton vás volá do jídelny.'' Otevřela jsem oči a bleskově si sedla, abych se mohla podívat kolem sebe kdo to mluví, nikdo tu nebyl.

,,Ehm, kdo jsi? A co děláš v mém pokoji?'' ,,V našem pokoji.'' ,,Sklapni.'' Vstala jsem, udělala pár kroků kolem dokola a rozhlížela se všude možně.

,,Jsem Jarvis, umělá inteligence vytvořena panem Starkem. Jsem zabudovaný v celé budově slečno.''

,,Uhmm, dobře. A ty...jsi slyšel všechno, jako úplně všechno?'' ,,Ano slečno.'' No bezva, určitě to teď všem řekne a budu za cvoka, ikdyž. ,,Jarve, nikomu co jsi v této místnosti slyšel, neřekneš, jasné?'' ,,Jistě slečno.'' Tak to by bylo, teď jen zjistit kde je jídelna.

Po pár minutách plných bloudění a navigováním od Jarva jsem se dostala na místo mě určené. ,,Tak jsi konečně tady, posaď se.''

Řekl s úsměvem Clint a poukázal na jedinou volnou židli v celé místnosti. ,,Oni to jistě ví, oni to ví. Musíme odsud vypadnout!'' S velkým přemáháním poslechnou Shadow a zdrhnout jsem si sedla a čekala, co z Clinta vypadne.

,, No, takže, ehm, napadlo nás že by jsme tě mohli vzít do města a někam si zajít, víš udělat si takový pohodový den. Tak co ty na to?'' Rozhlédla jsem se po všech přítomných, a upřímně řečeno, nebyla jsem si jistá jak s touhle obrovskou partou zvládneme někam zajít.

,, A jste si jistí? Protože je nás tolik že kdyby jsme teď šli ven, lidi by museli uhnout z cesty aby jsme se vešli na chodník.''

,,Ale prosimtě, není nás zas tak moc.'' ,,Že ne? Tak si to spočítáme, já, ty, Nat, Bruce, Tony, Steve, Thor, Wanda, Rhodey, Pietro, Peter a Scott, dvanáct lidí že není moc?''

Clint ještě projistotu spočítal všechny v místnosti jestli jsou mé výpočty správné, a pak jen pokrčil rameny a dodal ,,To se zvládne.'' Povzdechla jsem si a jen přikývla.

,,Tak jo, kam vyrazíme?'' A hned jak jsem to dopověděla mě už všichni tlačili ven z budovy, vypadali jsme jak nějaké komické stádo ovcí co jdou zbourat celé město, a že to tak vážně vypadalo, protože nikdo v celém městě nebyl hlučnější než naše parta.

,,Půjdem do Italský!'' ,,Žádný takový, čína bude!'' ,,A co taková mexická kuchyň?'' ,,Shawarma!'' ,, Půjdem do indický a basta.'' ,,Proč si nedáme normální americký jídlo?'' ,,SHAWARMA!''

A takhle se hádali celou dobu co jsme vytáhli paty z domu, já jsem jen prosila všechny bohy co existují aby už něco vybrali a mohli se jako (ne)normální lidé najíst.

,,Tak ať vybere Amara kam půjdem, Amaro, kam bys chtěla jít?'' Všechny pohledy se upřely na mě a přímo z nich sršela prosba ,,vyber si mě.''

,,No, ehm já nevím, když jsem byla malá, s rodiči jsme každý víkend chodili do jedný, dá se říct restaurace, jmenovalo se to tam u Kozla, a měli tam moc dobrý jídlo, tak bych zašla tam.''

Myslela jsem že začnou protestovat a zase se hádat, ale k mému překvapení, nikdo nic nenamítal, tak jsme vyšli.

Zašli jsme pák bloků dál, zahli za několik rohů a než jsem se stihla nadát, byli jsme na místě.

,,Ehm, to jsme už tady? Protože já jediný co vidím je nějaká hospoda s nepřečtitelným nápisem, a co to je za jazyk, čínština?'' Zeptal se zmatený Tony a prohlížel si nápis.

,,Ehh jo já to zapomněla zmínit, je to česká restaurace, takže se tam bude podávat české jídlo, plus tam mají dobré pivo.''

,,Jak ty víš jaké tam mají pivo, když jsi tam byla naposledy ještě jako dítě?'' ,,Táta mi dával vždycky cucnout pěny, ale omylem jsem se jednou i napila normálně.'' Otevřela jsem a nechala ostatní, ať vejdou dovnitř.

O asi tři hodiny později

,,Páni, tak takový jídlo se musím naučit.'' ,,No tebe bych radši za plotnu, už pro dobro nás všech znovu nepouštěla, Tony, pamatujeme si jak to dopadlo posledně.''

Zatrhla Tonyho představu Nat a mně se živě vybavila vzpomínka na den, kdy si Tony řekl že udělá jídlo a skončilo to s černou kuchyní a spálenými tousty.

,,No a kam dál? Mohli bychom si zajít ještě do kina.'' Navrhl Clint s úsměvem, ale to bychom si museli dát popcorn, a z představy že bych do sebe musela ještě něco rvát, se mi dělalo špatně.

,,Ne, pojďme domů, jsem utahaná a bolí mě břicho, a navíc, v noci nejsem moc aktivní člověk, takže by se mnou nebyla žádná sranda.'' Zakňučela jsem a pohladila si svoje špíčky, které se mi vytvořily na břiše.

Když jsme dorazili domů, byla tma jak v pytli, nic neobvyklého, akorát že jsem vycítila přítomnost někoho dalšího, vetřelce.

Všimla jsem si že si to uvědomili i ostatní, protože se všichni napjali a sáhli po své zbrani. ,,Prosím, nechte zbraně být, nejsem nepřítel.'' Řekla klidným hlasem žena stojící ve stínech.

,,Jarvisi, blikni prosím'' Poprosil Tony umělou ingredienci a ta mu přání splnila. Místnost se zahalila světlem a my tak mohli spatřit, celkem malou ženu tak okolo 30, hnědé vlasy měla volně rozpuštěné na zádech a její hnědo-zelené oči nás skenovaly, nešlo si nevšimnout zbraně na opasku.

,,Potřebuju vaši pomoc, prosím, je to důležité.'' Začala prosit a udělala k nám jeden krok, ale to už všichni tasili pistole, luk, štít, svý červený světýlka a já své stíny.

,,Teď nám hezky řekneš kdo jsi, a pak se domluvíme na nějaký pomoci.'' Řekl Steve a přeměřoval si ji pohledem tvrdým jako skála.

Žena přikývla a vzala svou zbraň, kterou pomalu položila na zem, aby nás ujistila že nám nechce ublížit. ,,I ty ostatní.'' Řekla Nat a pořád na ni mířila, načež jsme sledovali padat na zem různé zbraně, malé pistole, nože, dýky, házecí hvězdice, a nevím kde to strčila, ale vytáhla i mačetu.

,,Dobře, teď si můžeme pokecat, kdo sakra jsi a co děláš v mým domě?'' Zaburácel Tony a rozpřáhl ruce do světových stran. ,, Jmenuju se Adeline Tonksonová, a tak trochu jsem z jiné galaxie.''