Cejch na celý život

Smutné leč nevyhnutelné

Charlotte
Bylo krásné podzimní ráno a vůně snídaně se mi nějakým záhadným způsobem dostala až do pokoje.
Snídani dělala jako vždy mamka,je pravda že bych jí ráda pomohla ale máma vstává vždy tak brzo.
Ne opravdu brzo,protože já vstávám kolem sedmé a mamka už je vzhůru a čte si noviny.
Poslední dobou je to s ní ale horší, kruhy pod očima má stále viditelnější. Vypadá jako by měla z tohoto světa navždy odejít. Ale to nesmí! Nikoho jiného už nemám.
Otce jsem nikdy nepoznala,ani jeho jméno jsem nevěděla.
Ačkoliv bych si občas přála mít otce jako ostatní.
Poslední dobou je to tady v Německu těžší a těžší. Hromadné demonstrace na každém rohu. Dokonce jsem slyšela že máme nového kancléře Adolfa Hitlera.
Ale moc mě to ani nezajímá,protože co se týče mého postavení k politice tak jsem spíše apolitická.

                     **************

Mamka si mě zavolala do kuchyně,že si chce jen o něčem promluvit. Nejdřív jsem myslela že jde jen o nějaké moje problémy ve škole či v osobním životě ale to není nic oproti tomu co mi matka řekla.
,,Charlotte? Potřebuju si s tebou promluvit” zamumlala mamka tónem,který mě tězce znepokojil. ,,Dobře mami o čem ?” zeptala jsem se jí a stále jsem ještě naivně doufala,že bude  mluvit o mě a ne o sobě.
,,Vím,že to teď budeš mít těžké ale jako moje dcera bys to měla vědět..." dlouze se odmlčela. ,,Jsem těžce nemocná a doktoři už mi nedávají moc času” zašeptala tichým hlasem.
Nechápu to. Žena,která byla u mých prvních kroků předemnou sedí v mých 14ti letech naprosto bezmocná a zranitelná.
V tu chvíli jako by se čas zastavil a byla jenom tenhle moment.
,,Nevím jak to tu bez tebe zvládnu”řekla jsem zadržujíc pláč. ,,Sama určitě ne. Kontaktovala jsem tvého otci. Už o tobě ví,zítra za ním jedeš”řekla mamka a slzy jí stekly po tvářích.
Nechtěla jsem za tátou,jestli mu tak mohu vůbec říkat.Nechci jít za mužem,který nebyl ani u mého prvního dechu,kroku,slova ani u žádného z mých úspěchů.
,,Ale mami,já nechci. Zvládnu to sama” pokusila jsem se jí přesvědčit. ,,Ne,ve 14ti letech se nezvládneš sama uživit a poznat otce ti prospěje.”
Ačkoliv jsem k tomu muži moc nechtěla,zvědavost mi nedala "A kdo to vůbec je?" zeptala jsem se opatrně. ,,Tvůj otec je..." následovala odmlka. ,,Říšský kancléř...Adolf Hitler" vydechla matka těžce a sklopila pohled k zemi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Doufala jsem,že se za chvilku probudím a zjistím,že to byl jen sen.
Omluvila jsem se mamce,že si půjdu lehnout,že to potřebuju zpracovat a v hlavě si to urovnat. Došla jsem ae osprchovat a pak jsem si lehla do postele. Dlouhou dobu se mi hlavou honily otázky ~Opravdu je to pravda? Doufám,že tohle celé je jen noční můra. Proč zrovna on? A proč já?~ Civěla jsem do bílého stropu a kolem jedné ráno se mi podařilo usnout. Když jsem ráno otevřela oči,stále jsem doufala,že to byl jen sen. Ovšem když jsem se vvyhrabala z postele a mamka mi řekla,abych si zabalila věci, tak jsem zjistila že to sen opravdu nebyl. Bylo na čase připravit se na otce a bohužel i na smrt mé milující matky.
Vylezla jsem z pokoje,protože mě mamka volala na snídani. Sedla jsem si ke stolu před připravenou snídani a podívala jsem se na mamku sedící naproti mě. ,,Opravdu tam musím...?" zeptala jsem se. ,,Ano" řekla mamka a tiše si povzdechla. ,,Mami...prosím určitě bych to zvládla" zkusila jsem ještě,ale bez úspěchu. Mamka zavrtěl hlavou na náznak nesouhlasu. Pak už jsem mlčky dojedla svou snídani a odebrala jsem se do pokoje. Sklesle jsem si sedla na postel a povzdechla jsem si. Nechtělo se mi od mamky pryč. Bála jsem se,že jí už nikdy v životě neuvidím,což bylo nejvíce pravděpodobné a to mě dost ubíjelo. Když jsem se konečně sebrala,tak jsem si i proti své vůli začala balit nějaké věci do menšího cestovního kufru. Po tvářích mi stekly slzy a mírně vzorky se mnou trochu otřásaly.
Konečně jsem měla hotovo,došla jsem za mamkou a opravdu pevně jsem ji objala. Ona mi objeví oplatila a já se rozbrečela ješte víc. Po pár okamžicích už otřásaly vzorky i s mou matkou. Bylo mi jí tak strašně moc líto a jeste víc mi bylo líto,že jsem ji musela opustit,když jí bylo nejhůř a potřebovala pomoc.