Cejch na celý život

Třeba to nebude tak zlé

Charlotte
Když nastala má osudná hodina,vyšly jsme s matkou z domu a zamířily jsme na nádraží. Došly jsme tam asi o půl hodiny dříve než vlak měl jet. Bydlely jsme na vesničce kus cesty od Berlína,kam jsem se teď nedobrovolně chystala. S mamkou jsem se celou půl hodinu objímala a nadobro jsem se s ní rozloučila,kdybych už neměla možnost se s ní vidět. Pak jsem nasedla do vlaku a sedla si k oknu. Celou dobu jsem se na mamku se slzami v očích dívala,pak se vlak rozjel,ještě jsem jí rychle zamávala. Když mi nádraží zmizelo z dohledu,uvelebila jsem se do sedadla a snažila jsem se uklidnit se. Každou chvíli jsem si stírala slzy,ale pokaždé je nahradily další. Měla jsem strach z toho,jak se ke mě bude chovat a jestli mě vůbec přijme. Hrozně moc jsem se bála odmítnutí. Bála jsem se ho celkově a to jsem ho ještě ani neznala. Když po dvou hodinách vlak zastavil na nádraží v Berlíně,dost neochotně a se strachem v očích jsem z vlaku vystoupila. Rozhlížela jsem se kolem sebe a můj zrak zavadil o černé auto a před ním Němec,který mi pokynul,abych šla k němu. Měla jsem opravdu velký strach a nechtělo se mi k němu jít,stála jsem tam jako tvrdé y. Pak se mi ale povedlo nohy rozpohybovat a došla jsem k němu,otevřel mi dveře od auta a mě se naskytl pohled na něj...na mého otce. Mlčky jsem nasedla do auta naproti němu a podívala jsem se na něj,na sucho jsem polkla. Zavřely se dveře a v okamžiku se auto rozjelo. V mých očích byl strach naprosto znatelný. Sledovala jsem jeho a on sledoval mě.
,,Jak je na tom tvá matka?" zaznělo po chvilce z jeho celou dobu nehybných rtů. Chvilku jsem se zdráhala s odpovědí ,,Je na tom...opravdu špatně. Doktoři jí nedávají už moc času. Proto mě poslala za...tebou..." zašeptala jsem tiše a zadívala jsem se před sebe.Dále pokračovala nálada jež mě provázela i po zbytek cesty .
On už nic neříkal chápu že to pro něj byl šok , nevím jak by bylo mě kdybych zjistila že mám dceru které je už 14 let .
“Hele skočím si akorát něco zařídit do říšského kancléřství a pak pojedeme do mé rezidence Berghof”řekl docela mile a s mírným ůsměvem.
Zastavili jsme tedy před ohromnou budovou a otec vystoupil a vešel dovnitř.
Já měla počkat v autě a i když jsem se nudila tak mě  stejně fascinoval denní Berlín. Bylo tu tak živo.
U nás na vesnici živo takhle nikdy nebylo.
Otec se vrátil asi po 15 minutách.
,,Tak a teď můžeme jet domů”řekl šťastně.
Nevím jestli i já mohu říct domov neboť muže se kterým tam jedu znám sotva půl hodiny. Tahle otázka mi zněla v hlavě ještě dlouho.
,,A jak dlouho tam pojedeme ?”zeptala jsem se skoro neslyšně neboť jsem se stále styděla.
“Pojedeme zhruba 8 hodin, takže máme čas se při cestě alespoň trochu poznat”řekl s úsměvem na rtech.
Musím uznat že je mi sympatický neboť jsem si myslela že to bude kariérista ale vypadá jako hodný muž.

                      *****************

,,Už tam skoro budeme”řekl řidič vozidla ve kterém jsme jeli.
Hned jak jsem to slyšela jsem se rychle probrala a první co jsem viděla byl táta  koukající z okna.
Hned jak jsme dorazili nás u vchodu pozdravila mladá paní.
,,Ahoj,já jsem Eva Braunová. A ty jsi?”řekla opravdu mile a podala mi ruku. S její rukou jsem si potřásala.
,,Ahoj ja jsem Charlotte Amsellová” odpověděla jsem tiše.
Chvíli jsme tam s Evou stály a nevěděly co říct když ale najednou to ticho prolomil otec ,,Charlotte , pojď ukážu ti tvůj pokoj”řekl a vzal mi můj kufr.
Tahle rezidence byla opravdu nádherná a ještě k tomu na krásném místě protože v Obelsalzbergu je opravdu krásně .
Když jsem došla do svého pokoje málem jsem omdlela. Byl opravdu velký s velkou postelí a byl vymalovaný bílou barvou.
,,Doufám že se ti líbí”řekl otec s pýchou v hlase
,,Je nádherný” vydechla jsem potichu.
,,To je dobře . Běž se osprchovat koupelna je hned naproti tvému pokoji a pak si můžeš jít lehnout”řekl a odešel.
Já se umyla a lehla si do postele nečekala jsem,že usnu tak rychle.
A mé setkání s otcem? Já to vidím slibně ale teprve čas vše ukáže.