Síla vůle

7. kapitola

U snídaně jsme se po dlouhé době sešli všichni střízliví. Marvin se roztáhl na lehátku a užíval si hřejivého sluníčka, když pohledem hledal někoho, koho by mohl zaúkolovat.

,,Dal bych si kafe." zavrčel.

,,Tak si ho udělej." vysmála se mu Courtney.

,,Někdy si chci dát facku, jak jsem líný, ale ani to se mi nechce." zaculil se na ní a ta se zvedla.

Ten frajer to s holkama fakt uměl, načež se sebral i on a odešli společně do kuchyně. Přes sklo jsem si všiml, jak jí tam ohrabával a štípal do zadku. Bylo mi to fuk asi jako ostatním, kteří se zajímali jen, kde mají cigarety, čí je tohle pivo a nebo kdo si právě usral.

Sebral jsem se, že si půjdu dát sprchu a pak pojedu do městečka, abych něco malého koupil a zašel pozvat Lucy na oběd. Vyběhl jsem schody a těsně přede mnou se otevřely prudce dveře, které mi narazily do malíčku. Zaúpěl jsem bolestí a pozvedl nohu, abych se za prst chytl.

,,Promiň, nevěděla jsem, že jsi za dveřmi." poskakovala okolo mě Nicky.

,,V pohodě. Nic se nestalo."

Bolelo to jako čert, ale snažil jsem se držet hubu. Na druhou stranu, když jsem se posadil na podlahu, Nicky ke mně poklekla a div mi ten prst nepofoukala. To bylo to poslední, co bych od ní chtěl. Aby mě litovala, protože to udělala omylem. Opřela si teplou dlaň o moje koleno a sehnula se.

,,Hodně to bolí? Nemáš to zlomený?" vzhlédla ke mně a její výraz spíš vypadal, jako by mi zbourala úplně novou káru.

,,Nicky, je to dobrý. Nic se nestalo."

Zkoumala mi prst jako bych to měl snad na operaci, přičemž jsem si nemohl nechat ujít výhled za její tílko bez podprdy. Měl jsem dost.

S nádechem jsem odvrátil pohled ke klice ode dveří, abych se za ní chytl a postavil na nohy. Začal jsem se smát, což rozesmálo i ji. Pozvedla paži a překontrolovala hodinky.

,,Sakra, už budu muset jít. Mám na jedenáctou klientku. Snad budeš v pořádku." položila mi dlaň na rameno a s milým úsměvem ho pohladila než odešla do svého pokoje.

Zavřel jsem za sebou dveře koupelny a opřel se o ně. Zhluboka jsem dýchal, protože mě ještě ten zpropadený prst bolel a navíc se mi o rameno opřela podprsenka, pověšená na háčku dveří. Od mého obličeje byla malý kousek, takže jsem si připadal jako naprostý úchyl, ale ta květinová vůně mě donitila k něčemu nechutnému.

Přičichnout si ke spodnímu prádlu nějaké holky mi přišlo dobře ujetý, ale tenhle parfém měl fakt grády a já neodolal.

V kuchyni jsem do sebe nacpal muffin, když brala Nicky kabelku a loučila se polibkem s Marvinem. Aniž bych ostatním vysvětloval kam jdu nebo co budu dělat, vydal jsem se s Nicky pěšky ke kadeřnictví.

,,Klidně si půjč moje auto." začala ukazovat na otevřenou garáž.

,,Taky mi chybí nějaký pohyb." zazubil jsem se na ní.

,,Co ta noha? Ještě jednou se moc omlouvám. Vážně nechceš k doktorovi?"

,,Jsi milá, ale vůbec nic se nestalo. Nedělej si vrásky."

Nasadil jsem sluneční brýle a liboval si. Prsa jsou totiž jako slunce. Můžeš si dovolit letmé pohledy, ale když máš brýle můžeš se dívat donekonečna. Hned jsem si vybavil ten výhled ráno.

,,Máš sourozence?" zeptala se.

,,Měl jsem bráchu o něco staršího. Kvůli holce si vzal léky a skončil to."

,,Co?" prudce otočila hlavu.

,,Jo. Ta mrcha z něho tahala prachy a pak ho podváděla. Od té doby vnímám okolí víc. Hodně věcí jsem pochopil a dávám si na ženský bacha. Nechci dopadnout jako on."

,,Keve, obklopuješ se špatnými lidmi."

,,A co mám dělat? Tohle je maloměsto a třeba tu narazím na pořádnou holku."

,,Lucy je hodná holka. Chodí s Marcem a je to parchant. Uvidíš, až se víc poznáte."

,,Nemám rád obsazené holky."

,,Mezi nimi už je téměř konec."

Ještě několik témat o sportu jsme probrali, dokud jsme nedošli ke kadeřnictví. Chvíli jsem si s holkama povídal než nastala polední pauza a tak jsem pozval Lucy na oběd.

Na první pohled plachá a studená, avšak při druhém pohledu už hltala každé mé slovo.

,,Odkud jsi?"

,,Z Pittsburgu."

,,Máš byt nebo v domě?" zaujatě si podepřela bradu rukama.

,,V bytě. Moc často kvůli práci a sportu tam netrávím."

,,Co děláš, že si můžeš dovolit takhle dlouho odjet?"

,,Hokejového trenéra pro dospívající."

Až tak jsem nelhal, protože jsem tohle občas pomáhal dělat.

,,Taky bych odtud chtěla zmizet."

,,A proč ne? Můžeš se sebrat a odejít od něho."

,,Není to tak jednoduchý. Máme spolu dvouletou holčičku."

Myslel jsem, že bouchnu vzteky. Ženskou s dítětem? To ani náhodou. Navíc mi celou dobu tloukla do hlavy něco o tom, že by chtěla zmizet z města a očividně jsem byl ideální. Odbouchla to ještě dotazem, zda mám auto a jaké. Vzápětí se ke mně naklonila a hodlala to rozjet ve velkým, ale já jsem ucukl a hodlal jí zamávat.

Doprovodil jsem jí ke kadeřnictví a pak se vrátil k nákupnímu centru, abych se zoufale posadil na lavičku a vyřídil si pár telefonátů.