The Dead Rustle

Příšery v hlubinách

Ranní mlha jí chladila tvář. S lehkou závratí vstala a zadívala se na stále spícího Williama. Všimla si mělkých prohlubní v měkké půdě. Sledovala, jak se stáčejí kolem jejich ohniště do lesa. Udělala pár kroků a zvedla větvičku. Vydala se směrem, kterým stopy vedly, cestou z ní otrhávala zbytečné listí.

Zastavila se před potokem. Otisky bot zde končily a na druhé straně už nepokračovaly. Klekla ke břehu a vnořila tři prsty do studeného proudu. „Kdo to byl?“ ptala se sama sebe.

Znenadání se objevil jeden, tři, možná šest oblaků namodralého kouře. Irei se hrozivě rozkašlala, převrátila se a spadla do potoka. Ledová voda jí promočila oblečení a kouř kolem ji dusil. Těžce se jí dýchalo, nemohla prudké kašlání zastavit.

Ostře vykřikla. Se sípáním se podívala na šíp, který měla zabodnutý v levém boku. Stahy břicha při kašlání neuvěřitelně bolely a ještě více prohlubovaly novou ránu. Pokusila se šíp uchopit, ale se zasyčením popálenou ruku stáhla. Cítila pomalé umrtvování končetin, zatímco se jí jed ze šípu rozbíhal po těle. Snažila se uklidnit, vyhodnotit situaci, chtěla šíp uchopit přes látku šatů, ale stejně si udělala na dlani jen další popáleninu.
Pomalu přiměla větvičku ležící kousek od ní k letu. Nechala ji kroužit kolem sebe, čekala do koho jí bude moci zabodnout.

V dýmu začala rozpoznávat ramena a hlavu. Viděla muže stojícího přímo nad ní. Pokusila se po něm větvičku vrhnout, ale koordinace jejího pohybu byla těžší když nemohla hýbat rukama. Ještě by ho trefila, kdyby neuhnul.

„Koho pak to tu máme?“ zeptal se cizinec. Irei vyvalila oči tak, jak jí to jen situace dovolovala. Začala dýchat silněji, snažila se ze sebe vypravit alespoň hlásku. V hlavě jí zavládl zmatek. Začala panikařit a plakat a sípat, protože nedokázala křičet.

„Pšš-šš-ššš,“ umlčel ji muž přiložením prstu na její rty, „něco jsem ti přinesl,“ vyndal z kapsy černý kamínek a přiblížil se jím k ráně. Irei se pokusila zavrtět hlavou nebo zakřičet, ale už byla moc slabá. Muž přiložil tektit na ránu a vecpal ho do volného prostoru. Tělo se jí stahovalo, z úst jí vycházely tiché skřeky. Cítila, jak lovec v jejím těle vytváří pro kamínek skulinku, trhal a zvětšoval ránu na břiše, jak nejvíc to šlo. Pokoušela se hýbala rukama, ale nemohla nic dělat.

„Irei?!“ slyšela volat Williamův hlas. Bylo jí neuvěřitelně zle. Trhla sebou, když lovec naposled zatlačil na ránu.

„Ještě se uvidíme,“ zašeptal jí u ucha, než se zvedl a vytratil v pomalu ustupujícím kouři. Dívala se do namodralých oblaků tisknouc si ruce kolem rány. Dýchala jen mělce, znovu se v tak krátké době připravila na nedůstojnou smrt.

„Irei!“ vykřikl Willův hlas těsně za kouřovým závěsem. O vteřinu později cítila, jak ji bere do náruče a tahá z vody, jejíž teplotu už ani nevnímala. Ruce měla mrtvě svěšené a hlavu zakloněnou, když ji pokládal o kus dál na zarostlou mýtinu.

„Irei!“ vyšiloval, „Co mám udělat? Co se děje?“ kouzelnice obrátila oči k šípu, který Will bez problémů uchopil. Ostře se nadýchla, když ho prudce vytáhl. Přitlačil jí ruku na ránu, ale když bolestně zasípala, zase se stáhnul. „Co mám dělat, co?“ panikařil stále Will. Nechtěl umřít, ještě ne. Irei se trochu rozdýchala. Tohle byla její šance na přežití, musí jenom najít sílu.

„Jeserooo,“ zašeptala tichounce. William se nahnul blíž.

„Cože?“ špitl zpátky.

„Jezeroo. Nax, Nax...“ opakovala šeptem. Trochu posunula rukou a namířila ukazováček směrem od nich. „Běž, běž,“ šeptala stále. Will se na ni chvíli zděšeně díval.

„Sakra,“ zaklel nakonec směrem k obloze a zvednul se nad Ireino tělo. „Zůstaň tady, já-,“ zajíkal se roztěkaně, „hned jsem zpátky!“ vykřiknul, než odběhl směrem k jezeru.

*****

Běžel, jak nejrychleji mohl. Celá situace na něj působila chaoticky, netušil, co bude dělat, až k jezeru doběhne. Nevěděl, kdo nebo co je Nex a nechtěl ani pomyslet na to, co se stane jestli Irei nepomůže.

U břehu padnul na kolena. Sprintem uběhl asi tři kilometry a nevěděl, jestli dostane šok nebo rovnou zemře na místě.

„Nex?“ vyštěkl zadýchaně. Rozkašlal se. „Neex!“ snažil se křičet dál. Lehnul si na zem, nohy ho hrozně bolely. Sledoval mraky na obloze, zatímco prudce lapal po dechu. V ústech měl sladko.

„Tak jo,“ povzbudil sám sebe a stěží se obrátil na břicho. Zvednul se na rukou a znovu postavil. Rychlejší chůzí se vydal po břehu jezera. „Nex!“ křičel na vodu. Nevěděl, co čekal.

„Jmenuji se Nax. Naxemis pro cizince,“ odpověděl mu nikdo, zdůrazňujíc a uprostřed jména z vody. William se zastavil, sledoval blankytné vlnky dorážející na kamenný břeh.

„Promiňte, o-omlouvám se, j-já-,“ koktal rozrušeně, „potřebuju Vaši pomoc, ona, Irei,“ ukázal neurčitě někam za sebe, „mě poslala. Ona, je-je zraněná, někdo ji střelil šípem. Poslala mě za Váma, potřebuje pomoc, prosím,“ opakoval stále Will. Fakt, že netušil ke komu mluví ho rozrušoval.

„Irei?“ ujistil se ženský hlas.

*****

Už téměř nedýchala, když sledovala rozostřené mraky na obloze. Ruku měla jen lehce položenou na krvácející ráně, cítila pulzující bolest kolem mimozemského objektu v jejím těle. Věděla, že pokud ho brzy nevyndá, mohl by mít trvalé následky. Zvrátila hlavu do strany, když uslyšela dusot kroků.

První se z houští vynořil William. Prudce k ní přisedl, než řekl: „Někoho ti vedu.“

„Ty ses zase zřídila,“ vyčetl jí ženský hlas patřící Nax. Ladně dosedla po Ireině levici. „Bože můj,“ zašeptala dívka odkrývajíc obrovskou ránu na břiše. „Připrav se, tohle bude bolet,“ řekla Naxemis přikládajíc ruce k jejímu tělu.

„Ká-á-men,“ zašeptala Irei, než uchopila Naxinu ruku a špičky prstů jí vložila do krvácejícího svalstva. Netrvalo dlouho, než druhé čarodějce došlo, co bude muset udělat.

„Kluku, víš, jak vypadá Pianta furhea? Říká se jí i chudina,“ naléhala kouzelnice.

„Jo, roste nám to na zahradě, je to plevel,“

„Potřebuju jí, co nejvíc,“ v tu chvíli Will vstal a odběhl pryč. Nax obrátila zrak zpět k pacientce. „Po tomhle budeš mít strašnou jizvu,“ konstatovala. Irei s malým úsměvem odvrátila tvář, cítila jak Nax loví v její ráně. Po chvíli strašné bolesti její chrčivé výkřiky utichly. Omdlela.