Morsmordre

Čtyřicet tři

Whitesnake - Soldier of Fortune

---
Věnováno SquirelElis. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

A tak se vše zdálo vrátit do starých kolejí. Dva nesmiřitelné tábory, pětice Zmijozelských a šestice Nebelvírských obohacena o duši Havraspárké stojící proti sobě, jejich střety se nezřídka nechaly označit za skoro až společenskou akci, jak se útoky čistokrevných vůči smíšeným či dokonce mudlovským původům začínaly objevovat stále méně a méně.

Jenže jak už to tak bývá, za zdáním se skrývala měnná událost nezměrných rozměrů, za tou změnou bylo něco víc. Někdo víc.

Přijaté tetování a stejný obraz nesoucí řetízek. Zápěstí skrývané před zraky ostatních v dlouhém rukávu, stříbrný přívěsek na šíji ukrytý pod límcem košile. Dvě duše z natolik rozdílných světů, kterým bylo předurčeno se nenávidět. A přesto - nebo možná právě proto - je něco spojovalo.

Je však smutnou realitou, stálo na pergamenu napsané roztřeseným černým inkoustem, že i když se všechno tváří dopadnout dobře, vždycky se najde někdo, vždycky, kdo to odnese, komu dobrý konec přinese něco špatného. Stačí se podívat i jen na hloupé mudlovské pohádky - oni to vědí taky. Jak dopadla královna ve Sněhurce? Špatně. Co se stalo s Popelčinou macechou a sestrami? Nikdo si o ně už neotřel ani oči. A zlá víla v Šípkové Růžence? Nerozprskla se náhodou ve vílí prach? Už ani nevím. Kapitána Háka a Zvonilku už snad ani není třeba zmiňovat.

Zkrátka a jednoduše - nic není absolutní a důkazem relativity toho, co se teď děje v Bradavicích, jsem já. Draco... Protože Draco se se mnou rozešel. Vskutku nehezky, navíc veřejně, před celou zmijozelskou kolejí. Já vím, asi je to naivní a hloupé ode mě. Zlomil mi srdce už tolikrát, a já hloupá mu jej pokaždé otevřu. Jenže nemůže to být právě důkazem toho, jak moc ho miluju?

A pak je tu Tvůj bratr. Je fajn, je s ním zábava, ale to je asi tak všechno. Blaise - on se totiž snaží. Dost očividně. Mám ho ráda - ale ne takhle. Od Vánoc s ním navíc není k vydržení. Ne, když ví, co všechno bych byla ochotná dát za to, stát se jednou z vás, ale máma mi to pořád zakazuje. Zatímco Blaise mi před očima neustále mává svým Znamením. Jestli s tím nepřestane, asi ho přetáhnu nějakou pořádnou učebnicí po hlavě.

Při té představě se nemohla Blair jinak než rozesmát. Blaise jak někdo přetáhne učebnicí? Jak svého bratra znala, vskutku by si to zasloužil. Vzápětí se však čarodějce stáhla tvář vážností. Pansy byla její kamarádka. Hodně dobrá kamarádka. Třebaže ona sama byla o několik let starší, i Blair si pamatovala na doby svého vlastního okouzlení mladým Malfoyem - ten kluk to měl zkrátka tak nějak v sobě. U Blair to však bylo jen časově krátké oblouznění, nic víc. Moc dobře však věděla, že u Pansy to přerostlo v mnohem, mnohem víc. Když psala, že ho miluje, nelhala. To si Blair moc dobře uvědomovala.

Stejně tak jako jí bylo jasné, že s tímhle Pansy nijak nepomůže.

Protože Pansy nebyla v tomto postavení jediná. Protože Draco Malfoy miloval jinou. Protože ten chlapec možná Pansy měl rád, možná víc než jen to, ale existoval někdo, kdo pro něj zkrátka a jednoduše znamenal víc.

A možná taky i proto, že Pansy nebyla jediná Blaiřina kamarádka, proto jí nemohla pomoct. Ta mudlovská čarodějka možná byla zpočátku jen jejím úkolem. Nehodlala však sama před sebou zapírat skutečnost, že ten úkol přerostl v opravdové přátelství. Draco Malfoy stál v úplně stejné situaci. Dopis ležící pod tím Pansyným toho byl pro Blair dostatečným důkazem.