RammLive

Život poté

Po návratu domů jsem bydlela u sestry. Nedokázala jsem být v baráku sama. Ano, vždycky tam se mnou byl Kurt a jeho ťapkání se vždy vesele rozléhalo po celém domě. Najednou ale ani to nezaplnilo tu prázdnotu, kterou jsem v něm cítila. Dům, který byl pro mě před tím vším - mým úkrytem, mým útočištěm, mým malým zámečkem klidu, se teď změnil na smutnou prázdnou budovu, která mi pouze připomínala rodiče. 

Každý den jsem musela nějak zaměstnat mozek, obyčejně prací ke které jsem se po těch dlouhých týdnech konečně vrátila. Pokud jsem ho nijak nezaměstnávala, začal mi připomínat realitu. Realitu, že můj otec umírá. Každý den jsem ho chodila po práci navštěvovat. A každý den to pro mě bylo těžší a těžší. Už to nebyl ten člověk, kterého jsem znala. Nebyl to ten mohutný, charismatický muž překypující elánem, který dělal vše pro to, aby udržel rodinu pohromadě (máma bohužel tuhle roli nezvládala). Tenhle člověk, co tu přede mnou ležel upoutaný na posteli a nepřítomně zíral na bílý strop nad sebou, mi připadala jako někdo úplně cizí. Jeho vyhublé, bledé tělo bylo přikryto slabou dekou, která se jen s malým náznakem dechu zvedala a zase klesala. 

,,Tati?" zašeptala jsem. 

Otočil ke mně hlavu. 

,,Eli?" zachraptěl.

,,Ne tati, máma tu není," odpověděla jsem smutně, i když se ve mě vzedmula vlna vzteku při zmínce o mámě. 

Vzala jsem ho za jeho křehkou ruku. 

,,To jsem já, Eva, tati." 

Chvíli mi bloudil očima po tváři a vypadalo to jakože mě poznává, ale pak otočil zpátky hlavu ke stropu a zašeptal: 

,,Já chci svou Eli."

Povzdechla jsem si a pomalu mu pustila ruku, když můj stisk neopětoval. 

Nepoznal ani vlastní deru. Nemohla jsem ho takhle vidět, ale nemohla jsem ho v tom nechat, takže jsem za ním nepřestávala chodit. Lili sem odmítala chodit. Nedivila jsem se jí. Nikdy nezvládala velké psychické zátěže a radši před nimi utíkala. 

Zvedla jsem se ze židle. 

,,Tak zase zítra , tati," políbila jsem ho na čelo. 

Nehnul ani brvou. 

Svěsila jsem hlavu a vydala se zpátky k východu. 

K sestře domů jsem se vydala pěšky. Bylo to jen pár bloků a počasí přímo volalo o menší procházku na pročištění hlavy. Utřela jsem si kapesníkem neposlušné slzy, které se prodraly ven a vzpomněla si přitom na poslední dny strávené s Richardem. Byly to dva dny. Většinu času jsem ale probrečela, zbytek jsem prospala. Richard se přesto ode mě ani nehnul. Choval se velmi uvědoměle, jako by si sám něčím takovým už někdy prošel, ale neměla jsem sílu se ho na to zeptat, takže to pro mě zůstává tajemstvím. Jen díky němu jsem se po těch dvou dnech vůbec dokázala zvednout z postele a vylézt z hotelového pokoje zpátky do světa. Když jsem se s ním potom loučila na letišti, necítila jsem nic jiného, než prázdnotu. Nemohla jsem přestat myslet na to, že přicházím o dva nejdůležitější muže v mém životě. Bylo těžké s takovou prázdnotou a myšlenkami žít. Musela jsem to něčím ukojit, něčím tu bolest na chvíli utlumit. A tak jsem si našla zálibu v červeném víně. Po pár locích tam ta prázdnota sice stále byla, ale moje smysly natolik otupěly, že už jsem jí nevnímala. A proto jsem víno začala pít mnohem častěji a s větší chutí.