Nové Dimenze

Nadaní

 Juliet ucítila, jak s ní někdo prudce hodil o zem.

,,Au." vydala ze sebe potichu stále ještě se zavřenýma očima. Po pádu jí pravým ramenem projela prudká bolest. Pomalu se přetočila na záda, aby se uvolnila z té hrozné bolesti a levou rukou si masírovala poraněné místo. Nebyla schopná otevřít oči, ale okolí vnímala dokonale.

,,Víte, co vážně nenávidím?" pronesl otráveně kluk, který ji před malou chvílí nemilosrdně odhodil do vlhké studené trávy. Juliet pootevřela oči. Spatřila mladého kluka zhruba v jejím věku s platinově blonďatými vlasy, které společně s jeho pokožkou a očima nevytvářely téměř žádný kontrast. Byl vysoký a hubený a jeho uplé šedé tričko odhalovalo jeho dokonale vyrýsované svaly. Vedle něj stál další kluk a holka, taky v přibližně stejném věku.

,,Když nám dají za úkol přivést někoho takového." pokračoval a bez jakékoliv ohleduplnosti do ní rýpl špičkou svých černých bot.

Juliet netušila co tím myslel. Nemohla to ale být žádná lichotka, proto použila veškerou svou sílu a pomalu se posadila.

Všichni tři, kteří okolo ní stáli v kruhu ji pozorovali s mírným údivem. V jejich tvářích ale nebyl jenom údiv. Juliet v nich vyčetla i pobavení. A to bylo v mnohem větší míře. Vlastně se jim vůbec nedivila. Právě tam před nimi ležela ve trávě, celá od krve a světlo z pouličních lamp jí na kráse nepřidávalo.

Rozhlédla se okolo sebe a poznala, že leží uprostřed fotbalového hřiště. Pořádně ji zabolela hlava. Okamžitě si přiložila prsty na spánky a začala jimi dělat kruhovité pohyby.

,,Kam mě chcete odvést?" vydala ze sebe slabým chraplavým hlasem. ,,Musím se vrátit domů. Moji rodiče..."

,,Tvoji rodiče jsou mrtví. Smiř se s tím." přerušil Juliet vysoký bloňďák. Kluk, který už na ní momentálně působil o pár let starší, ho praštil pěstí do ramene. Bloňďák sykl, ne bolestí, spíš znechucením.

,,Gabrieli," přišel blíže k Juliet a klekl si k ní. Jeho pohled se však stále upíral na hubeného chlapce. ,,To už by stačilo. Myslím, že toho má na jeden den až dost. Pochybuju, že by ještě chtěla poslouchat tvoje blbé kecy."

Jeho pohled se teď přesunul na Juliet. Jeho oči byly výrazně zelené i v té tmě, která okolo nich panovala a jeho nos byl krásně pokrytý světle hnědými pihami. Do jeho obličeje mu padaly tmavě hnědé prameny z neupravených hustých vlasů.

,,Moje jméno je Isaac. Gabriela už jsi měla to štěstí poznat. A tohle," ukázal na holku stojící naproti němu ,,To je Caelia." Dívka na sobě měla legíny s kamuflážním vzorem a do nich měla zastrčené černé tílko. Trochu málo látky na únor. Prolítlo Juliet rychle hlavou.

Měla téměř dokonalou postavu. Narozdíl od Juliet, která si vždycky přála mít tak nádherné vypracované nohy. Celá Caeliina záda pokrývaly její husté rozpuštěné vlasy tmavě zelené barvy. Juliet přemýšlela, jestli jsou barvené. Nevypadaly tak, ale taková barva přece nemůže být přírodní.

,,Co ode mě chcete?" Řekla hořce Juliet. ,,To vy jste ublížili mé rodině?" Isaac byl pořád tak klidný, až to Juliet začínalo rozčilovat. Caelia stála opodál se zkříženýma rukama na hrudi a Gabriel okolo ní chodil a sám se sebou si hrál fotbálek s kamínkem.

,,Nikdo z nás tvé rodině neublížil. Jsme tady, abychom ti pomohli." Isaac jí jemně položil ruku na rameno. Ta ji však setřásla pryč.

,,Nemám jediný důvod vám věřit. Mimo to, vaši pomoc nepotřebuju." Juliet odvrátila pohled od Isaacových smaragdově zelených očí do trávy.