Zakázaná láska [dokončeno]

Kapitola XVI. - o sedm let později

,,To snad není škola ale bludiště," prohlásila zoufale Markéta. ,,První den a my už jdeme pozdě."
Tomášek se na ni vyděšeně podíval a odpověděl: ,,Né, to přece musíme najít. Maminko, vždyť já se děsně těším."
,,Neboj, prosimtě. Zeptáme se tamhletoho pána, pojď," usmála se Markéta, chytla chlapečka za ruku a vyrazili za mužem, který zrovna procházel chodbou před nimi. Když už byli kousek za ním, zavolala na něho: ,,Dobrý den, prosím Vás, můžu se zeptat, kde najdu 1.A? Asi jsme trošku zabloudili..."
Muž se pomalu otočil a Markéta zkameněla na místě. Stál před ní Marek. Poznala ho okamžitě - vypadal snad ještě lépe než dřív. Na tváři měl náznaky vrásek a ve vlasech pár šedin, ale nic z toho mu na vzhledu neubíralo, právě naopak.
Marek si na ni také hned vzpomněl. Tvář mu rozsvítil překvapený úsměv, ale raději se ještě ujistil, že vidí správně: ,,Markéto? Co tady děláš? Já... strašně rád tě vidím."
Markéta se na něho zmateně usmála a odpověděla: ,,No, teď momentálně hledám 1.A..."
,,Aha, takže hádám, že teď pracuješ jako chůva," tipoval Marek.
To Markétu vyvedlo z míry: ,,Ehm, promiň, ale jdeme pozdě. Řekneš nám, kde je ta naše třída?"
Marek nechápal, čím ji najednou tak rozhodil - za to, že hlídá děti, se přeci nemusí stydět. Popsal jí cestu do třídy a když se Markéta s dítětem otočili k odchodu, chytil ji za ruku: ,,Já... vím, že jsme se dlouho neviděli, ale nezašla bys se mnou na kafe?"
Markéta se zamyslela a po chvíli vykoktala: ,,To... asi to nepůjde. Musím jít..."
,,Mamí, honem!" Zavolal na ni Tomášek.
Marek se na Markétu překvapeně, možná až vyděšeně, podíval: ,,Ty máš dítě? Myslel jsem, že jsi chtěla jít po škole na vejšku... takže jsi asi poznala někoho, kdo změnil tvůj názor." Zmizel mu z tváře i poslední náznak úsměvu a smutně dodal: ,,Takže jsi teď... nejspíš štastně zadaná?"
Markéta ho zoufale sjela pohledem a opět zopakovala, že spěchá do třídy. Na poslední chvíli se ale ještě otočila a dodala: ,,Nejsem zadaná. Můj názor na vejšku změnil až Tomášek. Ahoj."

Marek zůstal ještě několik minut na chodbě a přemýšlel o zvláštním rozhovoru, který právě proběhl. Markéta má syna, který jde do první třídy. To znamená, že mu může být tak šest až sedm let. Takže ho Markéta měla opravdu brzy, nejspíš těsně po střední.
,,Doprdele," uklouzlo mu, když si spočítal, že Markéta musela otěhotnět už v 18. Zároveň si uvědomil, že je to přesně sedm let, co on odešel ze školy. Pak mu došlo, proč vlastně odešel, a zároveň si vzpomněl jak divoce se s Markétou tehdy v červnu loučil.
,,Já jsem debil!" Zabrblal a vyrazil k třídě prvňáčků.

Markéta stála s ostatními rodiči za lavicemi a sledovala, jak děti spolupracují s paní učitelkou, přestože myšlenkami byla úplně někde jinde. Přemýšlela, jestli má přijmout Markovo pozvání na kafe. Když ho dneska po všech těch letech viděla, znovu ji k němu cosi nevysvětlitelně táhlo. Zároveň ale věděla, že kdyby si s ním něco začala, dopadlo by to podobně jako kdysi - on by se vrátil k manželce a rodině a ona by zůstala opuštěná a nešťastná. Zrovna když se rozhodla, že jeho pozvání slušně odmítne, ozvalo se klepání na dveře. Objevil se v nich Marek, že s ní potřebuje bezodkladně mluvit.

Markéta nechápavě vyšla za ním na chodbu a on na ni rovnou vybalil: ,,Je mu šest? Myslím tvýmu synovi. Narodil se na konci února, že jo?"
Hned jí došlo, kam tím míří. Vehnaly se jí slzy do očí a začala se omlouvat: ,,Neměla jsem ti to jak říct. Zmizel jsi. Změnil sis číslo, odstěhoval ses. Hledala jsem tě, chtěla jsem, abys to věděl. Nechtěla jsem, aby Tomášek vyrůstal bez táty, ale tys nikde nebyl. " Jakmile to dořekla, pláč ji přemohl úplně. Sedla si na blízkou lavičku a položila si hlavu do dlaní.
Marek stál před ní a nevěřícně se na ni díval.
,,My spolu máme dítě? Já mám druhýho syna?" Krátce se usmál a sedl si vedle ní. Obejmul ji a ona se o něho opřela. Zalitoval, že ji kdy opustil a zašeptal jí do vlasů: ,,Promiň, jsem pitomec. Myslel jsem, že dělám pro nás pro oba to nejlepší. Říkala jsi, že bude hrozný potkávat mě po prázdninách ve škole, chtěl jsem ti to usnadnit. Promiň, mrzí mě to."
Nevěděla, co mu na to má říct. Seděla v jeho objetí a slzy jí stékaly po tváři. Setřela je hřbetem ruky a odtáhla se od Marka.
,,Máš právo ho poznat. Můžeme s tebou jít na kafe oba, jestli chceš." Čekala na jeho odpověď. On se šťastně usmál a odpověděl: ,,Moc rád, děkuju. Ale příští tři hodiny učím. Šlo by to ve 12? Můžu vás pozvat na oběd a pak třeba na zmrzku."
Markéta si neodpustila malé rýpnutí: ,,Hm, touhle dobou bude ve městě spousta lidí, nebojíš se, že nás někdo uvidí?"
Marek se zvedl z lavičky, usmál se a prohlásil: ,,Teď už nemám čeho. Jsem rozvedenej. Tak ve 12 před školou. Budu se těšit!"
Naposled se otočil a zmizel za rohem.

KONEC