Hunger games - Aleah Duncain

Část první - Sklizeň

    Mé ráno začalo zcela normálně. Přitom ale nebylo jako každé jiné. Bylo to ráno, které se opakovalo jednou za rok. Přesně ve stejný den. Už šedesát šest let. Toho dne se obává každý obyvatel. Každého kraje. Náš osmý kraj není výjimkou. Dva z nás si vyberou a odvedou na smrt. Odmala nás učili, že je to správné, ale čím jsem starší, tím méně mi to přijde správné. Nikomu jsem to samozřejmě nikdy neřekla. Bylo to proti všeobecnému přesvědčení. Každý měl své místo. Kdyby se odtrhl jen jediný dílek, celá skládačka by se rozsypala.

    Na dnešní sklizeň si vybírám máminy šaty, jako každý rok. Nosím je už od svých prvních her. Táta mi je zabral a každý rok postupně povoloval, až jsem to dokázala sama. U nás je hlavní povinností ve škole, se naučit zacházet s látkami a hlavně šít. Osmý kraj. Textil. Můj táta pracuje jako učitel. V celém kraji jich není moc, proto mě učil většinu let. Můj starší bratr Adrian zažil loni své poslední hry. Dovršil osmnácti, tudíž je propuštěn ze sklizně. Jeho doživotním úkolem je nyní pracovat jako tovární dělník.

    Můj druhý bratr Alden je o rok starší než já. Jsou to jeho poslední hladové hry jako potenciálního splátce. Mě čeká ještě jeden rok. Netroufám si v nic doufat. Nedoufám, že mě nevyberou, nebo naopak vyberou. Bojím se jen na něco takového pomyslet. Ráno je u nás ale docela pochmurné. Více pochmurné bylo, jen když umřela maminka. Byla vážně nemocná. Bylo mi pět, když umřela. Moc si ji proto nepamatuji.

    Snídaně proběhne v tichosti. Táta mi několikrát upravuje šaty. Jsou už zašlé časem, ale náš kraj je známý svou barvitostí díky přístupu ke všem látkám, proto stále vypadají krásně. „Tati, jsou v pořádku. Zvládnu si je přešít.“ Namítám proti jeho věčné nespokojenosti. Krátce se na mě podívá, ale místo odpovědi mě pevně obejme a políbí na čelo. „Mám tě moc rád.“ Sevřu ho kolem pasu. „Já tebe taky.“ Jednou rukou mě pustí a ze strany se ke mně přitiskne Alden. „I tebe. Vás všechny. Jste to jediné, co mám.“ Z druhé strany mě obejme Adrian. „Neboj se, tati, letos jsme si s Aleah nevzali ani jeden lístek navíc. Není moc velká šance, že nás vyberou.“ Alden má pravdu. Nemáme se čeho bát.

    Do řady dětí ale jdeme už jen s Aldenem. Kolem nás je mnoho známých tváří, ale dnes jako by své obvyklé veselé obličeje nechaly doma na věšáku. Nikdo s nikým nemluví. Jen všichni tiše postupují v řadě kupředu, aby se identifikovali. Když stanu před jedním ze stolů, žena sedící za ním, mě ihned nabádá, aby jí podala ruku. Udělám, co mi říká. Škubne ji k sobě a bodne mě do ukazováčku. Štípne to a já rukou uhnu. Ona mi jen ukazováček otočí a přitiskne ho na papír. Nad krvavou skvrnu přiloží černý přístroj s displejem. Poté, co přístroj zapípá, se na displayi objeví mé jméno. Aleah Duncainová. Odcházím od stolu. Alden mi jen stiskne rameno, než se vydá na svou stranu, kde jsou chlapci. Já napravo, kde jsou dívky. Jeden z mírotvorců mi ukáže, kam mám pokračovat. Mířím do osmé řady, kde se postavím vedle zbylých bledých dívek v barevných zašlých šatech. Nikdo s nikým nemluví. V celém kraji je slyšet jen dusot nohou po betonové cestě. Rozhlédnu se. Aldena nikde nevidím, ale v přední části u zábran vidím tátu s Adrianem. Adrian tátu drží kolem ramen.

    Na podium dorazí starosta města, posadí se na své místo. Hlavní hvězdou je ale žena z Kapitolu, která losuje letošní splátce. Sladila dohromady lila barvu a světle červenou. Nejvíce mě zaujme její paruka, ve které jsou malé lila kuličky se zelenými lístky. Veškeré oblečení, kterým se obyvatelé Kapitolu chlubí, by neměli bez nás. „Vítejte! Jaký to krásný den pro sklizeň! Šťastné hladové hry! A nechť je štěstěna vždy na vaší straně!“ Nikdo ani nedutá. Mlčky sledujeme film, který ukazuje, proč hladové hry existují. Válka. Připomínka. Sklopím zrak. Viděla jsem to už tolikrát, že pro jednou se nic nestane.

    „A nyní přejdeme k losování. Dámy první.“ Srdce cítím až v krku. Nejen ono by nejraději vzalo nohy na ramena. Všichni nervózně přešlapují, když žena sahá do první skleněné kulaté nádoby s hromadou papírků uvnitř. Chvíli přebírá v ruce několik papírků, než se jí povede zachytit jen jeden. Plynulým tahem ruku vytáhne. S klapotem jejích bot dojde až zpátky k mikrofonu. Odlepí černou pásku a papírek rozevře. Nejsem jediná, kdo zavírá oči. Když přečte jméno dívky, mám pocit, že mě nohy už více neunesou. „Aleah Duncainová!“

    Snažím se zadržet slzy, když otevírám oči. Všechny pohledy se upírají na mě. Dívky se rozestupují jako Rudé moře. Naprázdno otevřu ústa a znovu je zavřu. „Jen pojď. Aleah Duncainová! První splátkyně osmého kraje!“ Konečně své nohy donutím k pohybu. Všichni dál mlčí. Jakmile vystoupím z řady dívek, obestoupí mě mírotvorci a popohání mě nahoru na podium. Nedokážu normálně přemýšlet. Myslím, že vůbec nechápu, co se děje. Postavím se vedle té ženy. Usmívá se na mě. Má krásné rovné bílé zuby. Ty se vidí jen v Kapitolu. Vzhlédnu. „A nyní pánové.“ Odejde ode mě. V Davu hledám tátu.

    „Timothy Ballantynn!“ Toho kluka neznám. I kolem něj se rozptýlili ostatní, aby mu udělali místo. Malý kluk. Mohlo mu být tak třináct. Brečel. Mírotvorci pro něj museli jít, aby se vůbec hnul z místa. „Hlásím se jako dobrovolník!“ Ten hlas jsem poznala. Alden. Mírotvorci mu chtějí zabránit, aby se rozešel k podiu, ale když znovu zopakuje, že je dobrovolníkem, pustí ho. Zcela klidně dorazí až vedle té ženy. „Aldene, to ne.“ Hlesnu. Jen mi opětuje pohled. „Máme tady dobrovolníka!“ Výskne radostně žena. „Jak se jmenuješ?“ Popostrčí Aldena k mikrofonu. „Alden. Alden Duncain.“ Ženě na okamžik povadne úsměv. „Myslela jsem, že ten chlapec je tvůj bratr.“

    „Nenechám svou sestru samotnou.“ Řekne jen. V tu chvíli bych si lehla do postele a pořádně se vybrečela. „Splátci z osmého kraje! Aleah Duncainová a Alden Duncain!“ Ticho. Mírotvorci nás vedou ke dveřím. Znám to. Zavřou nás do pokoje, kde se budeme muset rozloučit s rodiči.

/Ráda bych znala váš názor, jestli v příběhu pokračovat nebo ne, mám hodně nápadů, jak v tom pokračovat, tak dejte vědět, jestli mám pokračovat, nebo ne, díky :)