miraculous - Ona je moje, Felixi

26. ⚠️

Marinette :

Po jídle po mně chtěl, abych šla s ním do jeho pokoje, a já souhlasila. Aby to nevypadalo zvláštně, že jeho "holka" s ním nechce být.

"Tak tady nyní žiji" řekl u dveří a otevřel dveře. Ten pokoj byl větší než můj. Byl postavený podobně, jako Adrienův, ale byl jiný.

"Co na to říkáš?" zeptal se mě a já se na něho ani netočila.

"Jo jo jo moc pěkné" řekla jsem a pokračovala v obdivování.

"Hele a co kdybychom malinko z vážnili náš vztah" to už jsem začala vnímat jeho.

"Jak jako, jako že by jsme ho udělali reálným, tak to těžko" odpověděla jsem celkem hořce.

"To mi je jasné, ale co takhle nějaká malá službička" a kouknul na mě šibalským pohledem.

"Co tím jako myslíš?" a malinko jsem se začínala bát.

"No jednoduše buď pusou, nebo rukou si pohraješ s mým majstrštikem no a já bych třeba na oplátku taky něco vymyslel, nebo by jsme klidně mohli zajít i dál, jestli chceš" já se na něho podívala dost udiveně.

"Jako, že bychom se spolu vyspali?"

"Kdybys chtěla, čistě kamarádky samozřejmě" já jsem vykulila oči, jako ještěrka.

"Ty ses snad úplně pomátl, to si jako fakt myslíš, že bych do něčeho takového šla zrovna s tebou, no možná tak, až budou prasata lítat, já odcházím" řekla jsem dost naštvaně a šla ke dveřím. On mě zastavil.

"To bych být tebou nedělal" koukal mi přímo do očí a cítil se dost dominantně.

"Já už sebou manipulovat nenechám" štěkla jsem na něho a pokračovala po mé cestě. Zkusila jsem otevřít dveře, ale byly zamčené.

"Co jsi čekala, teď si na chvíli dojdu do koupelny a pak se vrátím, jo a mimochodem, chtěl jsem to po dobrém, ale teď to bude po zlém" řekl naštvaně a vešel do koupelny. Já jsem se koukla do své taštičky od Chata a tam naštěstí byla Tikki.

"Prosím tě, otevřela by jsi ty dveře?" zeptala jsem se jí šeptem. Ona jen kývla a už si vlezla do dveří. Po chvíli už jsem vyběhla z toho ohavného pokoje. Slyšela jsem, jak vychází z koupelny, tak jsem šla na druhou stranu od vchodu, aby mě nenašel. Jak jsem tak běžela, tak jsem zakopla a spadla, na zadních schodech, kde byla úplná tma. Jak jsem ležela na zemi tak jsem si všimla blížící se osoby.

"Ne, běž ode mě" řekla jsem a chytla se za hlavu.

"Mari jsi v pořádku, co se stalo?" zeptala se přibližující se osoba. Měla sice hlas, toho grázla, ale o něco málo jemnější a příjemnější. Došlo mi, že to je.

"Adriene, to jsi ty?" a snažila jsem se ho rozpoznat v té tmě, na kterou si mé oči začaly pomalu zvykat.

"Ano, jsi celá?" řekla osoba a podala mi ruce, aby mě postavila.

"Ano jen mě maličko bolí hlava, kde to jsem? A proč jsi tady ty?" řekla jsem a nechala se zvednout.

"Tak nyní, stojíš na chodbě, před pokojem mojí maminky, kam často chodím, stačí?" a na odlehčení atmosféry se zasmál, ale tento jeho humor, dost podobný Chatovýmu, mi teď moc nepomohl.

"Pojď si sednout a pak mi řekneš co se stalo" teď byl úplně jak můj Chat. Otevřel dveře a vešel se mnou do místnosti, kde rozsvítil. Ta byla nádherná, paprsky světla se lámaly o všechny lesklé věci, že to vypadalo, jako by zářily. Bylo tam tolik oblečení, že by naplnili minimálně jeden obchod.

"To je nádhera" vyhrkla jsem, ze sebe.

"Já vím, pojď se posadit" řekl Adrien a já ho poslechla.