Jednodílovky by LM1520

Stop letting me down

High – 5SOS

Ze cvičebny jsem sotva došla do šatny, jak se mi začala motat hlava a cítila se slabě. Naštěstí to byla dneska moje poslední hodina. Když jsem otevírala dveře od skříňky, povolila mi kolena a já málem upadla. Opřela jsem se o vedlejší skříňku a snažila se dát trochu do pořádku. Už jen chvíli, dojdeš ten kousek na kolej, konečně se najíš a půjdeš spát... „Ehm, jsi v pořádku?" ozval se starostlivý hlas. Vzhlédla jsem a zjistila, že patří klukovi, který si byl u nás ve skupině dnes nahradit cvičení. Klukovi, který se mi už nějakou chvíli líbí, ale ještě jsem nesebrala odvahu s ním, byť jen promluvit. To jsem si nevybrala zrovna best day na to, být nevyspalá a slabá. „Jo-jo," zakoktala jsem se a radši se o ty skříňky opřela víc. „Ale nevypadáš na to," řekl omluvným tónem a stále na mě starostlivě koukal. „Já, já... jen je mi trochu zle, jak jsem nevyspalá a dneska jsem moc nejedla, tak je to znát... Jakmile se najím a vyspím, bude to lepší," snažila jsem se na něj usmát. „A ty teď taky končíš, že?" zeptal se. Přikývla jsem. „Tak já tě odvezu domů, ano? Jsem tu autem," usmál se přívětivě. „To asi těžko..." zamumlala jsem. „Co jsi říkala?" nechápavě nakrčil obočí a víc se ke mně naklonil. „Nic, jen že bydlím na koleji. A ta je deset minut chůze, tak mě nemusíš vozit, děkuju. Ale já to zvládnu, fakt," snažila jsem se přesvědčit nás oba, trošku panikaříc, že jsem se před ním už i tak určitě dost ztrapnila. „Hele, vypadáš na omdlení, takže tě radši odvezu, nerad bych riskoval, že sebou opravdu někde po cestě sekneš," řekl nekompromisně. Tak jsem jen přikývla s tichým: „Dobře, děkuji."

Zmobilizovala jsem své zbylé síly a oblékla si letní bundu a obula se. V tu chvíli se objevil opět vedle mě a vzal mi batoh z ruky. „Já ti ho odnesu." „To nemusíš, já bych to nějak zvládla," bránila jsem se, ale to se on už vydal na cestu ven ze šatny. Jen jsem si povzdechla a vykročila za ním se zvoláním: „Tak děkuju!" Schody z budovy mi dělaly trochu potíž, jelikož se mi pořád chvílemi motala hlava. „Nemám tě držet?" a aniž by počkal na odpověď, tak mě chytil za předloktí. Společně jsme sešly schody a došli k jeho autu. Gentlemansky mi otevřel dveře spolujezdce a batohy nám hodil na zadní sedadla. „Tak, kam to bude, slečno?" optal se se škádlivou jiskřičkou v očích. Na naše školní koleje... Když vyjedeš z parkoviště, tak se dáš doprava, na další křižovatce také, pak rovně a opět doprava, prostě abys objel tenhle park a za ním se dáš doleva," řekla jsem mu cestu a přemýšlela, zda vlastně vůbec ví, jak se jmenuju. Já jeho jméno znala. „Mimochodem, jsem Stacy," oznámila jsem již opět znaveně. „Já vím," mrkl na mě a vyjel. „Já jsem Dustin." Zapl blinkr. Pousmála jsem se. „Já vím," zašeptala jsem.

„Stacy, vstávej." Uslyšela jsem tiché šeptání a jemné zatřesení ramenem mě probralo. Sakra! Já během těch pěti minut cesty vytuhla! „J-jo! Jsem vzhůru," probrala jsem se okamžitě. „Hele, moc díky za svezení," začala jsem mu rychle děkovat a odepla si bezpečnostní pás. „Rádo se stalo," usmál se a odepl si pás také. Vystoupili jsme z auta a on otevřel zadní dveře a vzal můj batoh. Obešla jsem auto a chtěla si od něj batoh vzít. „Moc děkuju, ale už to zvládnu, mám to jen tady do prvního patra." „Dobře, opravdu nemáš za co, já tě ještě doprovodím," usmál se, hodil si můj batoh na rameno a zamkl auto. Těch pár metrů ke dveřím kolejí jsme došli bok po boku. Gentlemansky mi opět otevřel dveře a nechal mě vejít první. „Dobrý den," pozdravili jsme oba vrátnou. „Mám tu jen na chvíli návštěvu," oznámila jsem jí. Jen si ho zapsala a mohli jsme se vydat ke schodišti. „Je tu někde výtah?" zeptal se, rozhlížejíc se po vstupní aule. „Ne, tato pětipatrová budova nemá výtah. Bohužel," oznámila jsem mu. Když jsme došli ke schodům, opět se mi zamotala hlava. Rychle jsem se chytila zábradlí. On zase chytil mě za předloktí. „Dobrý? Nemám tě radši do toho pokoje odnést?" zeptal se se starostlivým výrazem. No, to žádném případě! Chtěla jsem panicky vyhrknout. Drž hubu! Okřikla jsem se naštěstí. „N-ne, to je dobrý, já zmobilizuju svoje síly a to zvládnu," odpověděla jsem a zhluboka se nadechla. Svět už se netočil, tak jsem vyšla první schody. Hned byl v mém závěsu a pro jistotu mě opět chytil za předloktí. „Jak myslíš," zamumlal.

Když jsem odemkla pokoj, oddechla jsem si, že tu nemám spolubydlící. „Prosím, nevšímej si toho nepořádku," obrátila jsem se na Dustina, který se rozhlížel po mém malém pokoji se dvěma postelema. „Děkuji ti za to, že jsi mě odvezl a dovedl až sem," usmála jsem se na něj plaše. „Můžu ti něco nabídnout, nebo chceš radši už jít?" optala jsem se ho, když jsem došla ke své skříni a svlékla si bundu. „Jestli ti to nebude vadit, rád bych tu ještě chvíli počkal a přesvědčil se, že opravdu budeš v pořádku, pořád nevypadáš moc dobře." „Dobře, tak se posaď na tu židli u postele s oranžovým povlečením. Chceš čaj, vodu, džus, něco k jídlu? Kafe bohužel nenabízím, jelikož ho nepiju, tak ho ani nevedu ve svých zásobách," nabídla jsem mu. „Džus postačí, děkuji. Ale neměla by sis radši lehnout, než mě tu obskakovat?" zaprotestoval trošku. „Ne, stejně si potřebuji ohřát oběd a trochu se najíst, takže v pohodě," usmála jsem se na něj a došla do kuchyňky, která byla na pokoj napojená. On jen odložil můj batoh vedle mé postele a vydal se za mnou. Z lednice jsem vytáhla jídlo a pomerančový džus, který jsem mu nalila do sklenice.

Již s ohřátým jídlem jsem se přesunula do své postele a on si sedl naproti mně na židli. „Dobrou chuť," popřál mi a upil ze své sklenky džus. „Děkuju," sklopila jsem pohled a snažila se ho moc nevnímat, abych se aspoň trochu najedla. Nemám moc ráda, když musím jíst před lidmi. „Takhle ti bývá špatně často?" zeptal se zvědavě po chvíli ticha. Dožvýkala jsem a pak mu odpověděla: „Ani ne, jen..." povzdechla jsem si. „Jen teď poslední dobou moc nemůžu spát, do toho jsem dneska zaspala, takže jsem se nestihla nasnídat a zapomněla jsem si vzít svačinu do školy, takže jedna ořechová tyčinka, kterou jsem našla v batohu, to moc nezachránila." Sklopila jsem pohled a začala se zase věnovat jídlu. „Aha," šeptl jen. „Co tě vedlo jít na tuhle školu?" zeptala jsem se po chvíli ticha. „Baví mě to, tenhle obor jsem studoval už na střední a chtěl jsem s ním pokračovat," řekl s úsměvem. „A ty?" optal se mě. „Já to mám stejně," opětovala jsem mu úsměv.

Odložila jsem misku s napůl snězeným obědem na stůl. Sníst teď víc, tak by mi bylo špatně od žaludku, a to teď nechci. „Dusty..., emm, já si už půjdu lehnout, kdyby ti to nevadilo...?" nevěděla jsem, jak mu říct, že by už měl nejspíš jít. „Dobře, nevadí, jen si lehni, potřebuješ se prospat," odpověděl mi s úsměvem. Fajn, nepochopil to, co nadělám, nemám sílu ho vyhodit. Zachumlala jsem se do peřiny a otočila na bok, abych byla zády k němu. „Dobrou noc," ozvalo se od něj. „Umm, dobrou," zamumlala jsem do peřiny rozpačitě a zavřela oči.

Ani po chvíli jsem nemohla usnout, pořád mi hlavou běhaly myšlenky jako splašené. Stejně jako všechny ty probdělé noci do teď... K těmto myšlenkám se mi ještě víc přidaly ty myšlenky o Dustinovi. Proč to udělal? Proč se o mě stará? Líbím se mu nebo má jen starost? Proč neodešel?  V tu chvíli se Dusty zvedl ze židle, která trochu zavrzala. Naklonil se nade mě a jemně mě pohladil po tváři. Myslela jsem si, že se asi loučí, že už půjde domů, ale to, co udělal, mě překvapilo.

On si lehl za mě a objal mě jednou rukou kolem pasu přes peřinu. „Myslela jsem, že odejdeš..." zamumlala jsem tiše. „Oh, promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Omlouvám se. Vadí ti to?" začal se hned tiše omlouvat a trochu se odtáhl. „Ne, to... to je asi v pohodě," určitě jsem byla červená ve tvářích. „Já stejně nemůžu usnout... Prostě mi jede mozek na plné obrátky, i když se snažím spát..." povzdechla jsem si smutně. „Proč?" zašeptal mi ucha a víc si mě k sobě přimáčkl. „Prostě... moc myšlenek... Chápeš?" odpověděla jsem nejistě a trochu se k němu natočila. „Tak nemysli a spi..." zašeptal a vtiskl mi polibek na čelo. A já kupodivu za chvilku s úsměvem usínala v jeho náručí, obklopená jeho omamnou vůní.

Ahojky :D říkala jsem si, že vás potěším a dám víc příběhů najednou :)
Omlouvám se, že je tohle takové moc... sladké? Nepravděpodobné?
Ale tak, fantazii se meze nekladou, ne?
Je to jedna z těch povídek, kdy mi hrála v hlavě písnička a k ní záblesky příběhu, ačkoliv s významem písničky nemá nic společného...
Tak snad se aspoň trochu líbila :)
(Kdyby chyběly mezery, či se tam objevily pravopisné chyby, dejte mi vědět ;) )
Věnováno jako poděkování za podporu a komentáře @MiriaPol :)