Jednodílovky by LM1520

Démoni

Ahojky, moji milí čtenáři,
tak jsem tu zase s další inspirovanou povídkou(?). Tentokrát je to krátké a depresivní (pardon). Konec by měl být teoreticky otevřený, co se stalo, si domyslete každý po svém ;) (nebo je možná jasný až moc...😅).
Ano, písnička je opět o něčem jiném, berte to pouze jako inspiraci.
Krásné čtení 😄

PS: Nenabádám k alkoholu, drogám, sebepoškozování, ani sebevraždám. Sama se snažím dodržovat zdravý životní styl a, ačkoliv to tak nevypadá, jsem abstinentka a odpůrkyně omamných látek a sebepoškozování. 😄

Věnováno @Darkwolf328 jako poděkování za komentáře :)

Démoni - Adam Mišík

Proč ve všech filmech nebo knížkách, kde se někdo zasebevraždí podřezáním, si napouští vanu ledovou vodou, sakra?! Vždyť do toho se nedá vlézt! A to je tam té vody ani ne po kotníky... Kašlu na filmy, na knížky,... na ostatní! Pomyslím si a otočím kohoutkem na horkou vodu. Když už, tak ať si ten odchod zpříjemním. Kápnu si tam pár kapek levandulové pěny do koupele, která vmžiku provoní celou koupelnu. Za chvíli se už nořím do té voňavé pěny, kovový plíšek odkládajíc na okraj vany. Blaženě zavírám oči.

„Oči mám teď zavřený. A ve tmě nevím kudy jít. Hledám jen ten správnej směr. Poslední dobou mi přijde, že topím se jen."

Ponořím pod hladinu i hlavu... Zkusím se nejdřív utopit. To by nemuselo být tak nápadné. Prostě usla ve vaně a utopila se. Alespoň by to nikoho netrápilo tak dlouho a bylo by to bez otázek typu: „Proč to udělala?"
Stejně od té doby, co jsi mě opustil, nevím, co dál. Jsem bez tebe úplně ztracená... A k ničemu.

Prostě nevím, co mám dělat.

Nevím, co se sebou...

„Chtěli jsme spolu víc a víc a víc a víc..."

Jo, to jsme chtěli... Pamatuješ? Ty probděný noci, protancovaný na diskotékách nebo jen my dva, ticho a klid tvého bytu a dobrá tráva, LSD nebo chlast. Jak nám bylo dobře! Jak jsme byli spolu a šťastní, lítali ve hvězdách...

„A naše těla nestačí, to ne, to ne."

A pak jen ten omámený sex uprostřed těch božích nocí...

Nad jednou živou vzpomínkou tvých horkých rtů na mé pokožce jsem vzdechla. Tím jsem však vypustila všechen vzduch a ten se v bublinkách přesunul na hladinu. A já kvůli pitomému pudu sebezáchovy hned za ním jsem se vynořila s lapáním po dechu.

„Nemůžu se ani hnout. Stojíš tady nade mnou..."

To se mi snad zdá! To bude tím nedostatkem vzduchu. Určitě. To totiž nemůže být pravda, aby ses skláněl nade mnou, opřený o hranu vany a vrtěl nesouhlasně hlavou.

A já, jako bych byla paralyzovaná, pouze hledím na tebe a zhluboka dýchám.

Najednou zmizíš.

Stejně jako posledně, jsi mě i teď opustil.

Rychle se natáhnu po mé „poslední záchraně," odložené na okraji vany. Chvíli pozoruji, jak se žiletka leskne a různě odráží světlo, když ji přetáčím v prstech. Pak ji přiložím k již dříve vzniklým jizvám na zápěstí. Není jich tam moc. Ne teď. Za chvíli ale už bude. Jemně provedu první řez, obkreslujíc již zhojenou jizvu.

„Až supi přiletí o kousek níž. Na hrob mi zatlučeš poslední kříž. Až moji krev půjdeš si z rukou smýt. Teď můžeš zas o dům dál jít..."

Druhý, třetí řez... Dostavuje se známý pocit úlevy. Voda už začíná mít růžový nádech.

Čtvrtý a pátý řez – trochu hlubší. A ty se opět zjevuješ nade mnou. Nesouhlasně vrtíš hlavou, ale tvůj obličej, tvoje oči, stále stejný rošťácký výraz a jiskřičky v očích, jak si tě pamatuji.

„Nemůžu se ani hnout. Stojíš tady nade mnou..."

Máš mě na svědomí, pamatuj si to.

Ale nelpi pak na minulosti. Mě ses zbavil, tak si běž užívat. Třeba s jinou...

„Ty démony, co v sobě máš,

Ty nespoutáš, s nima musíš žít.

Bloudíš a nevíš kam jít,

Tak přeju ti jen, ať najdeš klid."

***

„Ty démony, co v sobě mám,

Ty nespoutám, s nima musím žít.

Bloudím a nevím kam jít,

Tak řekneš mi jen, kde najdu klid?"