Sny

Začátek i konec

Po parném a dusném dni je chladný podvečer. Ležím v loďce, která si tiše plave po vodě. Kolem je zanedbaný a trošku záhadný zámecký park, smuteční vrby sklánějí své větve do jezírka kde plave moje loďka. Všude je ticho, park vypadá opuštěný. Ležím na zádech a sleduji oblohu po které létají racci a divoké kachny. V dálce bylo slyšet zvonění kostelíku. Bim. Bam. Zvuk by stále hlasitější. Znovu. Bim. Bam. Hodně hlasitě, jako by kostel byl pouhých pár metrů ode mne.

Otevřu oči a uvědomím si, že někdo zvoní na zvonek u dveří. Neochotně se zvedám ze svého extrémně pohodlného křesla a jdu ke dveřím. Jako vždy, když se naskytne tato situace, mrzí mě, že nemám kukátko. Hluboce se nadechnu a otevřu. Byl tam instalatér.

„Brej den, prej tady máte nějakej průser s trubkama u umyvadla, tak se du na to mrknout."

Hned jsem si vzpomněl na telefonický rozhovor, který jsem před týdnem vedl s instalatérskou firmou.

„Jistě, skoro jsem na vás zapomněl."

„Nojo to voni než někoho vždycky pošlou tak to trvá věky," prohlásil lehce obtloustlý chlapík.

„Tak běžte prosím do kuchyně a podívejte se na to. Kdyby jste mě potřeboval budu vedle."

Vrátil jsem se do obývacího pokoje a padl do křesla. Tak aspoň něco, řekl jsem si. Od minulého týdne se to tak nějak kazilo. Z práce jsem se vrátil pozdě, tudíž domluvená schůzka s jednou slečnou z účtárny se odložila na neurčito. Hned potom mi málem vyhořel celý byt, když jsem marně vařil svoji večeři a hned na to mi umyvadlo vyhlásilo válku. Jak říkám, nějak se nedařilo. Vyjma jedné věci. Od té doby, co můj život byl zaplaven tragickými situacemi, moje sny dostaly překvapivě krásný spád. Pokaždé se mi ve snu jevil svět, který byl naprosto dokonalý. Viděl jsem božské místo, které na zemi zjevně neexistuje. Všude, kam mé oko dohlédlo, bylo plno stromů, květin a ti lidé! Jak ti byli na pohled příjemní. Zdravili vás, usmívali se. Něco takového tady nikdy nezažijete. Hned první noc mne tak rozčílilo, že po probuzení jsem zase viděl holé zdi své ložnice, ležel na užmoulané matraci přikrytý dekou. Vyhlédl jsem z okna v touze vidět znovu to božské město, ale místo květin, zeleně a přívětivých tváří se mi naskytl pohled na neonem osvícený strip klub, opilá individua stojící před dveřmi, dožadující se vstupu a oblohy na které nebyl ani malý náznak hvězd. Od té doby nesnáším vstávání, a tak i v tuto chvíli, kdy přišel instalatér, byl jsem natolik zklamán a přece rád. Vždy mě toto křeslo uklidňovalo. Bylo hluboké a pohodlné, jako by vás spolklo a chtělo vás mučit svojí komfortností. Zavrtal jsem se hluboko do něj a zavřel oči ve snaze usnout. Povedlo se mi to skoro okamžitě, protože vždy, když se vrátím z práce jsem natolik unavený, že bych mohl spát snad den a nic by mě nevzbudilo.

Zase tam jsem. Stromy, vůně květin a hned mne začali všichni lidé zdravit a každý mě obdaroval vřelým úsměvem. Tohle bylo místo, kde bych chtěl být. Usadil jsem se na lavičku a rozhlédl se. Ani jsem nestačil obhlédnout celou scenérii a už vedle mne seděla dívka. Čte si. Působila na mě velice inteligentně. Ve chvíli, kdy se konečně moje myšlenky rozhodly a já byl odhodlaný ji pozdravit, promluvila: „Pokud chceš něco říct, rozmysli se. Nechci poslouchat slaboduché kecy." Moje sebevědomí se rozpadlo na tisíc kousků. Bylo to jako by mi četla myšlenky a v nich viděla tu ubohou větu, co mě napadla. Zíral jsem na ni a uvědomoval si, jak je krásná. Žádné výrazné znaky a přesto cítím, jak z ní vyzařuje cosi záhadného, půvabného. Jako by mě to nutilo udělat pro ni první poslední. Potřásl jsem hlavou.

„Kruci," ulevil jsem si nahlas. Můj sem byl přerušen slovy instalatéra.

„Tak to máte hotový pane. Stačilo jen utáhnout nějakou mrchu a bylo to. Chcete zaplatit hned nebo chcete platit účtem?"