Neboj.

Vážka na vážkách

Ne všechny dny jsou dobré, ne všechny se podařily
A můžu za to já?
Může za to on?
Vážko, nad hladinou rybníka, kde zastavil se čas.
Zastavila ses s ním?
Poletuješ tu už stovky let?
Pamatuješ milence, co se sem chodili scházet, třeba tajně, třeba tajně zamilované, třeba tajně smutné?
Okolo kolika z nich jsi prolétla a co všechno jsi vyslechla?
Kdo z nás za to může, považ, vážko, zmoudřelá časem, nebuď přece na vážkách.
A vodoměrko, bruslící po hladině, jak to vidíš ty?
Kolik času zbývá nám? Máme jenom krůpěj rosy, nebo celý oceán?
Když někdy štěstí přímo prší a jindy oči vlhké mám.