Probudil jsem se brzy ráno, je nejspíše něco kolem čtvrté hodiny. Nevím to jistě ale podle toho, že venku není moc světlo si myslím, že je opravdu dost brzy. To znamená že bych měl co nejrychleji vstávat, nebo budu mít problém. Žiji u pana Jeon, je to moc přísný a panovačný muž. Je snad to nejhorší, co mě kdy mohlo potkat. Pracuji u něj už pár měsíců a také tu i žiji, jak jsem se již zmínil. Není to tak, že bych neměl rodinu. To ne. Mám rodiče, to ano. Pana Jeon jsem potkal náhodou, opravdu. I rodiče jej tenkrát viděli, ale nikdo netušil že bude tak zlý.
Zrovna jsme s rodiči byli v jednom hotelu, přespávali jsme tam, protože jsme zrovna přijeli z dovolené. Byli jsme v jídelně, pan Jeon si k nám přisedl. Z nějakého důvodu nám zaplatil večeři a začal se s rodiči dost bavit. Všiml jsem si, že se většinou díval spíše na mě, ale nemluvili jsme spolu. Měl jsem z něj strach, přeci jen, byl tehdy pro mě cizí člověk. Najednou se zmínil o mě, a o tom, jestli bych si nechtěl začít vydělávat. Jelikož mi je šestnáct, začal jsem na to horlivě přikyvovat. A tak to začalo. Nejdříve jsem mu měl jen donášet kávu a snídani, vždy když mě zavolal. S rodiči jsem se viděl čtyřikrát týdně. Později jsem musel dělat více a více věcí. S tím přišli i tresty. Vždy když jsem nepřišel včas, nebo jsem třeba omylem něco rozbil, dostal jsem pohlavek. To jsem ještě bral. Musím dělat svou práci. No, když to ale pokračovalo a pokračovalo, začalo to být horší a horší. Z Ledna se pomalu stal Červenec, a z Července Listopad. Rodiče teď vidím jen jednou týdně, a o trestech radši nemluvím. Pokud poruším jakékoliv z jeho pravidel, něco rozbiji, neudělám, co mám, nebo nepřijdu včas, dostanu páskem přes zadek. Pokud jsem porušil něco malého, je to pouze rukou. A na holou. Páskem je to vždy jen jedna rána, rukou to jsou už tři. Ale opravdu to štípe. Párkrát jsem kvůli tomu plakal. Nechápu, jak tohle může dělat šestnáctiletému chlapci. Díky tomu že jsem tady, jsem musel i ukončit studium. A do teď toho lituji. Bohužel, už to nejde vrátit zpátky. Pan Jeon má strach, že bych o tom, co se tady děje někomu pověděl. Proto si mě tady nechává, a nesmím nic ani říct rodičům. Taky bych mohl zmínit, že na mě neustále zvyšuje hlas, až skoro křičí. Proto z něj mám obrovský strach.
Zvedl jsem se tedy ihned z postele, kterou jsem následně ustlal. Ze skříně jsem si vzal svou, dá se říct že uniformu, a šel jsem rychlím krokem do koupelny. Takže jsem prošel chodbou, a zabočil do prava kde se nacházeli dveře do koupelny. Zatáhl jsem za kliku a vešel jsem dovnitř. Dveře jsem za sebou hned zavřel a zamkl. Jen pro jistotu. Dělám to tak pokaždé Co se jdu sprchovat. Svlékl jsem se, špinavé oblečení jsem dal do pračky, kterou jsem zapnul, jelikož byla plná. Vlezl jsem si do sprchového kouta, a nechal jsem po sobě stékat kapky teplé vody. Musím si pospíšit. Včera zde měl pan Jeon návštěvu, takže musím uklidit. A to ještě, než se vzbudí. Na hlavu jsem si nanesl šampon, a hned jsem ho smyl. To samé jsem udělal i se sprchovým gelem, který jsem si nanesl na své tělo. Taktéž jsem nechal vodu, aby to ze mě smyla, a vylezl jsem ven. Pořádně jsem se osušil, aby se na mě nelepilo oblečení, a vyšel jsem ven. Je tu ticho, takže pan Jeon naštěstí ještě spí.
Šel jsem tedy opět chodbou zpátky, tentokrát jsem šel ale ke schodům. Pod nimi jsou dveře do kuchyně, která je spojená i s jídelnou. Je obrovská, podlaha je zde z tmavého dřeva. Zeď u kuchyňské linky pokrývají béžové kachličky, které se zde opravdu hodí. Zbytek zdí jsou pouze pomalované béžovou barvou, aby to sedělo. Jsou tu samozřejmě okna, ale ty mám zakázáno otvírat dokořán. V kuchyni jsem do konvice dal vodu, a nechal jsem ji vařit. Vylezl jsem na kuchyňskou linku, ze skříňky jsem vytáhl hrníček a opatrně jsem seskočil dolů. Dveře od skříňky jsem zavřel, a z malinké truhličky jsem vytáhl sáček ovocného čaje. Ten jsem strčil do hrníčku, a jakmile konvice cvakla, zalil jsem ho. Dal jsem tam ještě malou lžičku cukru a zamíchal. Než se to zbarví do růžova, musím udělat panu Jeon i snídani. Takže jsem to vyřešil jednoduše. Na talíř jsem mu dal dva croissanty, a nakrájel jsem mu k tomu jahody. Jakmile se čaj vyluhoval, sáček jsem vytáhl a hodil do koše. Obojí jsem dal na tác a šel jsem s ním pomalu nahoru po schodech. Tam má pan Jeon ložnici, a taktéž něco jako pracovnu. Jelikož schody jsou také dřevěné, trochu na určitých místech zavržou. Ale už jsem si zapamatoval, které schody a jaké místo to je, takže kličkuji. Jakmile jsem byl před dveřmi, loktem jsem je otevřel a poté nohou zastavil, aby nenarazily do zdi. Tác jsem mu opatrně položil na noční stolek vedle postele, a peřinu jsem mu potáhl až k ramenům. Stále spí, a to je pro mě jen dobře. Samozřejmě, okamžitě jsem se vytratil a šel jsem zase po schodech dolů. Opakovaně jsem prošel chodbou a tentokrát odbočil do leva. Nemá moc velký dům, ale i tak jsem schopen se zde ztratit. Také má zahradu, kde musím občas taky pracovat.
V obýváku jsem všechny prázdné sklenice alkoholu vyhodil do sáčku. To samé jsem udělal i s kapesníky a vším co tu nepatřilo. Pan Jeon nepije, takže mi je jasné že vše vypili ostatní pánové. Dokonce mu rozbili i vázičku, to se mu líbit nebude. Střípky jsem tedy posbíral lopatkou a vyhodil jsem je do koše. Rukou jsem se ještě ujistil, že nikde kolem nic nezbylo a vrátil jsem se k uklízení. Když jsem už byl v tom, pro jistotu jsem utřel i prach a vyleštil prosklený konferenční stolek. Nerad bych dnes dostal. Stačilo mi to včera, a to jen proto, protože jsem omylem byl drzý. Naštěstí to nebyl pásek, ale i ta jeho ruka dost bolí. Má sílu. Čímž jsem si vzpomněl že jsem se zapomněl zmínit o posilovně. Tu má taktéž nahoře. Byl jsem tam zatím jen třikrát. Když jsem měl uklizeno, šel jsem do svého pokoje, no, pan Jeon si mě zavolal k sobě. Zhluboka jsem se nadechl, a vykročil jsem tedy za ním. Prosím, nechť zase nedostanu. ,,Ano?" zeptal jsem se, když jsem pomalu otevřel dveře od jeho ložnice. Mám strach. Hodně velký strach. ,,Co jsem ti říkal?" zvýšil na mě hlas, jak má ve zvyku a podíval se na mě. Propaloval mě pohledem, cítil jsem to. A já si až teď uvědomil, na co jsem zapomněl. ,,Snídani vám mám donést, až když budete vzhůru" odpověděl jsem na jeho otázku, a nervózně jsem se kousl do rtu. Moc jsem spěchal. ,,Omlouvám se" špitl jsem a sklopil jsem hlavu. Teď sis pořádně zavařil, Jimine.
