The right Gryffindor |HP FF|

I. Kapitola - Počátek šílenství

Doba zakladatelů

Období svátků zachvátilo veškeré obyvatelstvo v Bradavickém hradě, mladší studenti hradu si užívali plnými douškami sníh a radosti z něj, děti si hrály na prostranství školy, starší žáci si naopak v teple a hlavně v tichu užívali poloprázdný hrad, který většina studentů opustila, aby mohla vánoce strávit se svými rodinami. Pomalu se schylovalo k večerní hostině, čtyři kolejní stoly byly nahrazeny jedním kulatým, kam se mohli posadit všichni zbývající studenti, jež se rozhodli na hradě zůstat spolu se čtyřmi zakladateli. Velká síň byla vánočně nazdobena, ze stropu se jemně snášel sníh, který se ale rozpustil dřív, než stihl vůbec dopadnout. Svíčky levitující za neviditelné nitě se vznášely nad hlavami všech a osvětlovaly rozzářené obličeje každého z nich.
Na minutu přesně, když na věži odbila osmá hodina, se na stole objevilo jídlo a pití, které skřítkové z hradu nachystali. Všichni, až na jednoho dlouhovlasého zmijozela, již byli přítomni. V síni panoval živý ruch, jak si děti povídaly mezi sebou. Cinkot skleniček se rozléhal celým sálem.
Když se velké dubové dveře sálu rozletěly pod náporem kouzla a dovnitř vešel, rychlým krokem, muž s dlouhými černými vlasy, všechen hluk ustal. Všechny oči se upřely na Salazara, který je okázale ignoroval. Prošel až k místu, které bylo po bohu jeho dlouholetého přítele Godrika Nebelvíra, elegantně se posadil na volné místo a jen letmo se pousmál a kývnul na Nebelvíra, který ho pozdravil. Teprve pak celá místnost opět ožila a všichni se vrátili ke své konverzaci a plným talířům.

„Myslel jsem, že už nás svou milou osobností nepoctíš, Salazare," poškádlil ho druhý kouzelník, tak jak to bylo dovoleno jen jemu a nikomu jinému.
„Přece bych si nemohl nechat ujít příležitost tvého znemožnění, všichni totiž víme, že letošní slavností přípitek padl tento rok na tebe. Co si pamatuji, rok od roku je to s tebou horší a horší," vracel mu škádlení stejnou měrou. Nedochvilnost nebyla něco, v čem by si on sám našel zalíbení. Vlastně by se dalo říct, že ji netoleroval. Důvod jeho dnešního pozdního příchodu byl prostý, nemohl se donutit. Dnešní den pro něj znamenal změnu a on sám nevěděl, jestli k dobrému nebo naopak. Srdce mu celou dobu bušilo tak, jak se na poměry Salazara Zmijozela neslušelo, byl nervózní, ale odhodlaný svůj plán uskutečnit. Stačilo prostě jen přetrpět tuhle směšnou Štědrovečerní večeři a počkat, až bude s Godrikem o samotě. Pryč od všetečných uší Helgy a nápomocných komentářů od Roweny, tohle mohli vyřešit pouze oni dva.

Godrik se na svého přítele usmál, nenechal se ničím zastrašit, protože tohle bylo poprvé, kdy měl na srdci opravdu něco, co chtěl sdílet, nejen se svými přáteli, ale s celým světem. Nemohl se dočkat Salazarovi obličeje, až jim tu velkou novinu řekne. Skrýval to už několik měsíců, pokaždé ho svrbí jazyk a několikrát jim to už málem řekl, ale chtěl, aby to bylo slavnostnější. Lepší příležitost si nemohl přát. Pozoroval místnost, díval se na všechny ty šťastné tváře kolem stolu. Zdálo se mu to jako věčnost, kdy všichni dojedli své hlavní jídlo a připravovali se na dezert. Godrik vstal ze svého místa a tiše si odkašlal, aby upoutal pozornosti zbytku žáků, kteří v Bradavicích zůstali.
„Děkuji," pronesl a na chvíli se zarazil, tuhle chvíli nechtěl pokazit, „jsem rád, že jsme se u naší hostiny sešli v tomhle hojném počtu. Ehm... Jsem si jist, že mnozí z vás by asi byli se svými rodinami, ale museli jste zůstat v Bradavicích."
Salazar se ze svého místa pochechtával nad úžasným projevem svého přítele, tím si vysloužil jemné drcnutí do nohy od Nebelvíra, který se na něj mračil.
„No každopádně, doufám, že jste si hostinu užili a že pod stromečkem najdete tolik dárků, kolik si zasloužíte. Nechci tu ale jen plácat do větru, většina z nás už ví, jak jsou tyto slavnostní přípitky otravné a nic neříkající, ale přesto všechno bych vám všem přítomným rád něco oznámil." Několik žáků se uchechtlo nad značnou nervozitou Nebelvíra.
Kolem stolu to zašumělo a Godrik si uvědomil, že jej všichni s napětím poslouchají. Přál si, kdyby ti malí rošťáci byli takhle pozorní i v jeho hodinách, to ovšem by chtěl po nich skoro nemožné.
„Před měsícem jsem požádal svou přítelkyni o ruku a ona souhlasila, takže s příchodem nového roku se budeme brát," dokončil svůj proslov a se zatajeným dechem čekal na reakci všech přítomných. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Kulatý stůl se ponořil do huronského jásotu, křiku, tleskání, bouchání a hvízdání. Studenti se překřikovali jeden přes druhého, gratulovali svému učiteli, který tam stál s jemně zarděnými tvářemi. Nic takového nečekal. Když se podíval na své dvě přítelkyně, Helgu s Rowenou, usmívaly se na něj a jemně tleskaly, jak se na dámy sluší a patří.
Posadil se na své místo a pak se podíval na svého nejlepšího přítele. Ten tam pouze seděl a díval se před sebe, zdálo se, jakoby nevnímal nic, co se kolem něj právě dělo.
„Salazare?" promluvi hnědovlasý muž tak, aby přehlušil bujaré veselí, které svým projevem způsobil. Nereagoval, ani se na něj nepodíval.
„Salazare!" zkusil to znovu, ale mnohem hlasitěji, bez odezvy. Teprve, když mu položil ruku na rameno, sebou menší muž trhnul a podíval se na Godrika, který v nich mohl vidět nenávist a možná bolest?